Tenhle blog není zpravodaj.
Není ani diář.
Je to občasník.
Texty vznikají ve chvíli, kdy dozrají.
Někdy častěji. Někdy s odstupem.
Podle života. Ne podle algoritmu.
Píšu o křižovatkách, kruháčích, vztazích, tichých vnitřních zlomech, číslech, kartách i o věcech, o kterých se většinou nemluví nahlas.
Ne jako návody.
Spíš jako zrcadla.
Pokud chcete denní drobné zastavení,
najdete ho na Facebookové stránce Barvy naší duše –
každý den krátký text, karta, numerologická poznámka nebo myšlenka k zamyšlení.
Blog tady na webu je pak prostor pro hlubší texty, příběhy a souvislosti, ke kterým se dá vracet.
Bez spěchu.
Bez tlaku.
Čtěte v pořadí, které si vás přitáhne.
Někdy si text najde vás dřív, než vy jeho.
V rohu staré chalupy stojí dřevěná komoda, jejíž povrch je hladký od dotyků rukou, které ji léta otevíraly. Každý šuplík v sobě ukrývá něco jiného – vzpomínky, tajemství, odpovědi na otázky, které si klademe celý život. Dnes otevíráme červený šuplík. Jeho barva připomíná západ slunce za horami, ale také žár v nitru člověka, který nás pohání vpřed.
Každý příběh začíná někde v nevinnosti. V domnění, že svět je bezpečné místo, že lidé jsou takoví, jakými se zdají být, že láska je vždy láskou a nikoliv hrou o moc. A tak člověk kráčí životem, věří tomu, co vidí, a otevírá své srdce s nadějí, že jeho příběh bude naplněn hlubokými spojeními, důvěrou a pochopením.
Celý život jsi se snažil. Dokázat něco. Být dobrý. Být nejlepší. Dělat věci správně. A čekal jsi na ten moment, kdy přijde uznání.
Jednoho dne se vše zastaví. Možná ti to dojde ve chvíli, kdy sfoukneš narozeninovou svíčku a uvědomíš si, že už nejsi ten mladý člověk, co měl všechny možnosti světa. Možná při rozhovoru s kamarádem, který ti řekne "Pamatuješ, jak jsme chtěli…?" – a ty si uvědomíš, že jste to nikdy neudělali.
Není ti v tom dobře. Ale pořád v tom jsi.
Už dávno necítíš lásku, jen zvyk.
Už dávno si neříkáte "miluju tě", jen "nezapomeň koupit mlíko".
Už dávno nejste tým, jen dva lidi, co žijí vedle sebe.
Celý život jsi měl plán. Studuj, pracuj, vybuduj si práci, zabezpeč se, založ rodinu.
Pokud znáš někoho, kdo přirozeně pomáhá ostatním, jeho slova mají sílu změnit život a lidi ho obdivují pro jeho moudrost a laskavost, tak to bude třiatřicítka.
Nestačí to. Nikdy to nestačí.
Povýšení? Super, ale co dál?
Lepší plat? Ok, ale pořád to není dost.
Nový projekt, nový úspěch? Fajn, ale musíš jet dál.
Pokud znáš někoho, kdo má obří ambice, neuvěřitelnou schopnost plánovat a realizovat velké projekty, ale zároveň občas pochybuje, jestli na to vůbec má, tak to bude dvaadvacítka.
Kdysi jste byli nerozluční.
Sdíleli jste všechno – plány, sny, radosti i pády.
Chápali jste se beze slov.
A dnes?
Pokud znáš někoho, kdo srší intuicí, vidí věci, které ostatní ani netuší, a jeho myšlenky se pohybují někde mezi geniálním vhledem a absolutním chaosem, tak to bude jedenáctka.
"Největší inovace vznikají, když si dovolíš nudu."
Měsíce, možná roky jsi cítil, že to nefunguje.
Že jste vedle sebe, ne spolu.
Že se odcizujete.
Že si už nemáte co říct.