O mně

Přes třicet let poslouchám lidi, kteří často přijdou s větou: "Já vlastně nevím, co s tím."

Někdy jde o vztah. Jindy o práci, dítě, rodinu, rozhodnutí, které se odkládá už několik let, nebo o zvláštní pocit, že člověk zase stojí na místě, které sice vypadá jinak než minule, ale uvnitř je mu nějak podezřele povědomé.

A právě to mě zajímá dodnes.

Ne nálepka člověka.

Ne rychlá odpověď.

Ale souvislost.

Proč se něco opakuje. Proč v jedné situaci reagujeme úplně jinak než v jiné. Co je skutečně naše a co jsme si přinesli z rodiny, vztahů, očekávání okolí nebo z časů, kdy jsme ještě ani netušili, že si nějaká pravidla právě zapisujeme do hlavy.

K pochopení života jsem se nedostala rovnou cestou

Už jako dítě mě víc než papouškování hotových odpovědí zajímalo, proč věci fungují tak, jak fungují.

Jenže jako mnoho lidí jsem potom dlouhou dobu žila podle představ o tom, jak by měl správný život vypadat.

Práce.

Rodina.

Povinnosti.

Vydržet.

Zvládnout.

Být přijatelná.

A pokud možno nedělat kolem sebe zbytečné vlny.

Jenže člověk může velmi poctivě stavět život podle cizího plánku a jednoho dne zjistit, že v tom domě vlastně nechce bydlet.

U mě přišlo období, kdy se několik jistot rozpadlo a otázka "Proč?" přestala být filozofická zábava. Začala být docela praktická.

Proč dělám věci právě takhle?

Proč něco vydržím příliš dlouho?

Proč se některé situace vracejí?

A hlavně: co z toho je opravdu moje?

Tenhle motiv je přítomný už v původním příběhu na webu — dlouhá snaha žít podle očekávání okolí, následný zlom a návrat k otázce, kdo vlastně jsem a kam směřuji. 

Numerologie pro mě nikdy nebyla sbírka nálepek

Numerologii a Osho Zen Tarotu se věnuji více než třicet let. Postupem času jsem prošla arteterapií, prací s barvou, symbolikou, rozhovory a řadou dalších přístupů k člověku a jeho životnímu příběhu. Vystudovala jsem také arteterapii na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně; moje původní vzdělání přitom vedlo přes technickou školu - ekonomiku a řízení na VUT v Brně. Možná i proto mě vždycky zajímalo nejen "co to znamená", ale také jak je celý systém poskládaný a jestli dává smysl v praxi. 

Za třicet let se člověk naučí jednu docela podstatnou věc:

stejné číslo neznamená stejný život.

Člověk není dvojka, šestka nebo osmička chodící po světě na dvou nohách.

Má rodinu.

Zkušenosti.

Vztahy.

Čas.

Vlastní rozhodnutí.

A někdy také pěkně dlouhý seznam způsobů, jak si sám sobě vysvětlit, proč zrovna tentokrát jede stejným kruháčem úplně obráceně.

Proto mě časem přestalo bavit vytvářet pouze klasické numerologické charakteristiky.

Chtěla jsem vidět mapu.

Jak vzniklo GPS

Postupně se mi při práci s klienty začaly jednotlivé vrstvy spojovat.

Datum narození.

Jméno.

Silné a méně automatické funkce.

Rodinné vzorce.

Partnerské překryvy.

Časová období.

Životní křižovatky.

A především skutečné situace, které člověk přináší.

Z toho postupně vzniklo GPS – navigační systém životních souvislostí.

Ne jako věštění budoucnosti.

Ne jako psychologický test.

A už vůbec ne jako další způsob, jak člověku oznámit:

"Vy jste prostě takoví."

GPS používám jako pracovní mapu.

Mapa může ukázat, kde právě stojíte, odkud přicházíte, které cesty už znáte a kde se vám nějaký motiv opakuje.

Ale pořád je to jen mapa.

Volant zůstává u vás.

Čísla mám ráda. Ale ještě raději mám realitu.

Můžeme mít sebekrásnější numerologický výpočet, ale pokud se v životě člověka nijak nepoznává, není důvod ho do něj násilím narvat.

Proto se při práci ptám.

Jak to máte skutečně?

Kde se tohle ve vašem životě projevuje?

Kdy vám tato vlastnost pomáhá?

A kdy už začíná být spíš kuřím okem?

Co děláte automaticky?

Co se děje ve vztazích?

Co jste si přinesli z rodiny?

A co už dnes možná nepotřebujete dělat stejně?

Číslo je pro mě začátek otázky, ne její konečná odpověď.

Osho Zen Tarot

Podobně pracuji s kartami.

Ne jako s telefonní linkou do budoucnosti.

Osho Zen Tarot používám jako zrcadlo tématu, které je právě na stole.

Karta někdy pojmenuje něco, co člověk už dávno cítí, jen se tomu podařilo velmi elegantně vyhýbat.

A někdy naopak otevře úplně jiný pohled.

Neříká:

"Tohle se vám stane."

Spíš se ptá:

"A co když se na to podíváte ještě odsud?"

Po více než třiceti letech práce mě právě tenhle způsob zajímá nejvíc.

Ne odpověď za člověka.

Ale otázka, která mu pomůže najít vlastní.

Rozhovor je pořád základ

Mám ráda čísla, mapy, tabulky a systém.

Jenže za každým číslem nakonec sedí člověk.

A proto zůstává nejdůležitější částí práce rozhovor.

Někdy hodinu skládáme mapu.

Někdy rozmotáváme jednu větu.

A někdy zazní docela obyčejné:

"Počkejte… tohle dělám celý život."

A právě to bývá moment, kdy se na mapě rozsvítí kontrolka.

Ne proto, že by byl problém vyřešen.

Ale protože je konečně vidět.

Nejsem zastáncem života podle návodu

Čím jsem starší a čím déle pracuji s lidmi, tím méně věřím univerzálním receptům.

Sedm kroků ke štěstí.

Pět pravidel šťastného vztahu.

Tři věty, které změní život.

Možná to dobře vypadá na titulní stránce časopisu, ale skutečný člověk se do podobného návodu obvykle nevejde.

Každý máme jiné výchozí podmínky.

Jinou rodinu.

Jinou výbavu.

Jiný čas.

A jiný bod, ve kterém právě stojíme.

Proto raději hledám:

Co funguje tady?

Pro tohoto člověka?

V tomto období?

A kde je jen další starý automat převlečený do nového kabátu?

A potom je tu sklo

Možná to na první pohled vypadá jako úplně jiný svět.

Numerologie, vztahy, rozhovor — a vedle toho fusing a sklo.

Mně to ale dává smysl.

Ve sklářské peci také nestačí chtít krásný výsledek.

Musíte znát materiál.

Teplotu.

Čas.

Napětí.

A vědět, kdy něco nechat být.

Když to uspěcháte, praskne.

Když přepálíte, ztratí tvar.

A někdy něco dopadne úplně jinak, než jste plánovali, a přesto zjistíte, že právě tohle mělo větší cenu než původní návrh.

Možná proto se mi oba světy nikdy úplně nerozdělily.

Jeden pracuje se sklem. Druhý s lidskými souvislostmi. V obou případech mě pořád zajímá, co se stane, když pochopíme materiál, se kterým pracujeme.

Něco o papírech, když už je máme

Můj profesní základ vede přes technické a ekonomické vzdělání a studium arteterapie. Během let jsem absolvovala další semináře a vzdělávání v oblasti numerologie, arteterapie, práce s barvou, Osho Zen Tarotu, psychosomatiky, Enneagramu a dalších přístupů, které mě v určité etapě práce zajímaly. 

Jenže po těch letech už pro mě není nejdůležitější počet absolvovaných kurzů
a seminářů.

Důležitější je, co z toho člověk dokázal strávit, prověřit životem a opravdu používat.

Certifikát může potvrdit, že jsme někde seděli.

Praxe teprve ukáže, jestli jsme něco pochopili.

Dnes

Dnes pracuji především s GPS – navigačním systémem životních souvislostí, numerologií, Osho Zen Tarotem a rozhovorem.

Tvořím osobní, vztahové, dětské, rodinné a časové mapy.

Vedu konzultace a přednášky.

Píšu o vztazích, rodinných kolejích, dětech, změnách, kruháčích a životních křižovatkách.

A pořád mě baví okamžik, kdy člověk místo:

"Proč se mi tohle pořád děje?"

řekne:

"Aha. Už vidím, co v tom dělám já."

Protože právě tam podle mě nezačíná dokonalý život.

Ale začíná větší možnost volby.

Sine aspera ad astra

Tohle motto se mnou jde dlouho.

Bez obtíží ke hvězdám.

Dnes ho ale nevnímám jako výzvu k tomu, že člověk musí všechno vydržet, odmakat a přetrpět.
Protože původní moto bylo
Per aspera ad astra - Přes obtíže ke hvězdám.

Spíš jako připomínku, že i nepříjemná část cesty může něco ukázat.

Jen na ní nemusíme šlapat dalších dvacet let.

Mapa není omluvenka. Není ani rozsudek. Je to možnost podívat se, kde právě jsme – a rozhodnout, co s tím dál.

To vše je zrcadlení mých prožitků a toho, v co věřím.