UŽ TĚ ANI NEMÁM CHUŤ POSLAT DO PRDELE. A TO UŽ JE FAKT VÁŽNÉ.

aneb Koncem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Nebo nám jenom došla šťáva?

Tak jsme zase o něco moudřejší.

Dřív nás dokázaly vytočit ponožky vedle koše na prádlo. Teď tam může ležet i jejich majitel a nám už ani necukne oko.

Dřív jsme řešili, proč se neozval, kam jde, kdy přijde a proč zase přišel pozdě.

Dnes?

Ať si jde.

Kam chce.

Hlavně ať po sobě zhasne.

A nejlepší je, že tomu občas říkáme vyzrálý vztah.

Žádné hádky. Žádné scény. Žádné dusno.

Úplná harmonie.

Tak gratuluju. Buď jsme dosáhli nirvány, nebo nám právě chcípl vztah.

A teď co?

Budeme oslavovat dosažení vyššího stupně duchovní zralosti, nebo se podíváme, jestli nám doma náhodou nevyhasla kamna i s celým topením?

Protože klid je krásná věc.

Akorát když je v bytě ticho jako v krematoriu po zavírací době, možná bychom se měli zamyslet, jestli je skutečně co slavit.

Dřív jsme se hádali. Dnes máme klid. No nekup to!

Všimněme si jedné zvláštní věci.

Když se dva lidé hádají, okolí jim radí, ať se uklidní, naučí komunikovat a přestanou dělat scény.

Když se přestanou hádat, okolí je spokojené.

Konečně rozumní dospělí!

A co když se nehádají jen proto, že už spolu nemluví o ničem, na čem skutečně záleží?

Opravdu jsme vyřešili problém?

Nebo jsme jen vypnuli zvuk?

Protože to jsou dvě úplně jiné disciplíny.

Na jednu potřebujeme porozumění, respekt a ochotu něco změnit.

Na druhou stačí přestat poslouchat.

A to zvládne i vypnutá televize.

Jenže doma se může dál vařit, prát, nakupovat, platit elektřina, plánovat dovolená a v neděli chodit na oběd k příbuzným.

Všechno funguje.

Dokonce i sexuální život se může čas od času připomenout jako povinná technická kontrola.

A někde mezi fakturou za plyn a otázkou, co bude k večeři, nám úplně nenápadně zmizí zájem o člověka, který bydlí vedle nás.

Kdy se z partnera stal spolupracovník na projektu Domácnost s.r.o.?

A kdo si všiml, že jsme vedle společných účtů přestali mít společné zážitky?

Když už nás ani nenasere

Tohle je zvláštní okamžik.

Dřív nám vadilo, že druhý neposlouchá.

Pak nám vadilo, že slibuje a nic se nemění.

Potom jsme začali přemýšlet, jestli má vůbec cenu něco říkat.

A jednoho dne nám to přestalo vadit.

Nebo jsme si to alespoň mysleli.

Protože když člověk desetkrát otevře stejné téma a jedenáctkrát dostane stejnou odpověď, může se stát, že dvanáctý pokus už neudělá.

Ne proto, že by se stal osvíceným.

Ale protože má plné zuby opakování představení, ve kterém už zná všechny repliky.

A teď to kuří oko.

Přestali jsme se snažit, protože jsme udělali opravdu všechno, co bylo v našich silách? Nebo proto, že už se nám nechce podívat také na vlastní chyby?

Protože ono je docela pohodlné říkat, že ten druhý nikdy nic nepochopí.

Ale co když jsme sami posledních pět let jen předčítali seznam jeho nedostatků?

To se pak blízkost pěstuje asi tak dobře jako rajčata v lednici.

Na druhou stranu – když jsme opakovaně vysvětlovali, prosili, domlouvali se a druhý na všechno kašlal, proč bychom se měli snažit donekonečna?

A co když naše ticho není trest?

Co když je to jen poslední zbytek energie, který se snažíme zachránit pro sebe?

No vidíš.

A už máme obě strany mince na stole.

Lhostejnost. Nebo jen uraženost v luxusním balení?

Teď trochu přitvrdíme.

Protože někteří lidé umějí být lhostejní s takovým nasazením, že by si za to zasloužili medajli.

Tři dny nemluví.

Pět dní neodpovídají.

Chodí kolem druhého s výrazem ledové královny nebo ukřivděného pana ředitele.

Ale tvrdí, že jim je všechno jedno.

No jistě.

Tak jedno, že pečlivě sledují každé gesto, každý pohled, každou reakci a čekají, až se druhý konečně přijde doprošovat.

To není lhostejnost. To je uraženost s nepřetržitou otevírací dobou.

Někdy dokonce s celým věrnostním programem.

Za každé nedostatečně upřímné omluvení další den ticha zdarma.

A když se druhý neomluví?

Výborně.

Máme další důkaz, že nás nemiluje.

A už zase jedeme.

Jenže kdo vlastně řídí tenhle kruháč?

Ten, kdo udělal chybu?

Nebo ten, kdo z mlčení udělal nástroj, jak toho druhého přinutit skákat podle vlastního pískání?

A co když ticho není manipulace, ale skutečná potřeba odstupu, abychom neřekli něco, čeho budeme litovat?

Poznáme vůbec rozdíl mezi "potřebuju chvíli klid" a "budu tě ignorovat, dokud neuděláš, co chci"?

Navenek to může chvíli vypadat podobně.

Ale uvnitř je to úplně jiná polívka.

A co když druhého nemilujeme, ale nechceme přijít o servis?

Tak tady už začíná být pod pokličkou docela horko.

Protože vztah není jen romantika.

Je to také pohodlí. Zvyk. Společná domácnost. Peníze. Děti. Rodinné vazby. Rozdělené povinnosti.

A někdy také velmi výhodná spolupráce.

Jeden vydělává. Druhý zajišťuje domácnost.

Jeden opravuje. Druhý organizuje.

Jeden pečuje. Druhý přijímá péči.

Samo o sobě na tom není nic špatného.

Jenže co když se z partnera postupně stane služba?

A my už nemilujeme člověka, ale systém, který nám kolem něj funguje?

Chyběl by nám skutečně on? Nebo jen to, co pro nás každý den dělá?

A z druhé strany:

Zůstáváme proto, že druhého milujeme, nebo proto, že se bojíme, co všechno bychom museli zvládnout sami?

Ha!

Tak to už není otázka lásky na růžovém obláčku.

To je inventura.

A dost možná s mankem.

Jenže bacha. Ne každá lhostejnost je bezcitnost.

Teď bych nerada, abychom z každého člověka, který přestal bojovat, udělali pohodlného sobce.

Někdo se opravdu snažil.

Dlouho.

Vysvětloval, ustupoval, odpouštěl, začínal znovu, hledal, co by ještě mohl změnit.

A pokaždé skončil na stejném místě.

Pak už někdy nepřijde žádná velká hádka.

Jen tiché rozhodnutí.

Dost.

Nechci další kolo.

Nechci další slib.

Nechci už vysvětlovat, proč mě něco bolí.

A možná už ani nechci, aby mě ten druhý konečně pochopil.

Chci jen žít.

To může být chvíle, kdy vztah končí.

Ale také chvíle, kdy člověk přestává ničit sám sebe.

Tak co je to vlastně za lhostejnost? K druhému člověku? Nebo konečně k jeho věčným slibům, které nikam nevedou?

Protože můžeme přestat reagovat na něčí chování, aniž bychom ztratili schopnost mít rádi.

A můžeme se přestat zajímat o cizí drama, aniž bychom se stali bezcitnými.

Někdy prostě jen konečně zavřeme dveře, kterými nám někdo roky tahal do života průvan.

Jenže ani tady nemáme univerzální razítko s nápisem SPRÁVNĚ.

Musíme se podívat, co se skutečně dělo.

A hlavně – kdo jakou část toho příběhu nesl.

A nenávist? Ta přece znamená, že ještě milujeme!

Ale houby.

Tohle je další romantická pohádka, která už nadělala dost škody.

Někdo nás může pořádně štvát, protože nám lhal, zradil důvěru, ponížil nás nebo nám vzal něco důležitého.

A může nás štvát ještě roky.

Znamená to, že ho pořád chceme?

Ne.

Znamená to, že v nás něco zůstalo nezpracované, nedořešené nebo nespravedlivé.

A co když nás nejvíc nebolí ztracená láska, ale naše vlastní představa, že jsme měli pravdu, že jsme si zasloužili něco jiného a že ten druhý přece musí jednou uznat, co nám udělal?

Jenže on to třeba nikdy neuzná.

A my pořád čekáme.

Na omluvu.

Na vysvětlení.

Na satisfakci.

Na chvíli, kdy konečně pochopí, o co přišel.

A kdo zatím sedí na tom nádraží a čeká na vlak, který už dávno nejezdí?

No my.

S kufrem plným starých křivd.

A ještě nadáváme, že nám nikdo nepomůže s bagáží.

Tak co máme ve sklepě pod kravínem?

Možná obyčejný strach.

Ze samoty.

Ze změny.

Z toho, že budeme muset rozhodnout.

Z toho, že když řekneme nahlas, co opravdu cítíme, už nepůjde předstírat, že se nic neděje.

A někdy se bojíme také opačné možnosti.

Že když otevřeme skutečný rozhovor, zjistíme, že druhému na vztahu pořád záleží.

A pak už se nebudeme moct schovat za větu "s tím se stejně nedá nic dělat".

Protože něco dělat by šlo.

Akorát bychom museli začít i u sebe.

Co je vlastně pohodlnější? Přiznat si konec, nebo udržovat vztah při životě jen proto, abychom nemuseli vyslovit nepříjemnou pravdu?

A co když ho naopak pohřbíváme předčasně, protože jsme si spletli únavu, stereotyp nebo období osobní krize s definitivním vyhasnutím lásky?

Takže žádné rychlé rozsudky.

Ani svatozář pro toho, kdo mlčí.

Ani vina automaticky na toho, kdo se ještě hádá.

A už vůbec ne nálepka, že každé ticho znamená konec.

AHA? Někdy je největší průser, že už nás nezajímá ani odpověď.

Možná se nemusíme ptát, kdy jsme se naposledy pohádali.

Možná je zajímavější, kdy jsme se naposledy opravdu poslouchali.

Ne proto, abychom odpověděli.

Ne proto, abychom vyhráli.

Ale protože nás skutečně zajímalo, co ten druhý prožívá.

Kdy jsme se naposledy zasmáli spolu, ne jeden druhému?

Kdy jsme měli radost, že se ten druhý vrací domů?

Kdy jsme mu chtěli něco vyprávět jen proto, že právě jemu?

A kdy jsme si naposledy všimli, že člověk vedle nás už dávno není tím, koho jsme si kdysi představovali?

A co když jsme se za ty roky změnili také my?

To by byla drzost, co?

NO A? Tak co s tím naším slavně klidným soužitím?

Než začneme slavnostně balit kufry nebo naopak objednávat víkendový pobyt na záchranu manželství, možná bychom si měli přiznat pár nepříjemných věcí.

Je nám skutečně jedno, co druhý prožívá? Nebo už jen nemáme sílu znovu otevírat stejný problém?

Chceme ještě blízkost, nebo jen klid od konfliktů?

Čekáme, že se změní druhý, nebo jsme sami ochotni něco změnit?

Kdybychom neměli společné účty, bydlení, majetek a povinnosti, chtěli bychom spolu pořád být?

A hlavně:

Nezaměnili jsme si náhodou konec hádek za důkaz, že je všechno v pořádku?

Protože ponožky vedle koše na prádlo jsou pořád jen ponožky.

Mohou nám vadit.

Nemusí nám vadit.

Můžeme je uklidit, přehlédnout nebo nechat jejich majiteli.

Ale když už nám je úplně jedno, jestli se ten člověk vůbec vrátí domů, možná bychom měli přestat řešit ponožky.

A podívat se, co nám vlastně zůstalo ze vztahu.

Protože lhostejnost nemusí být koncem lásky. Ale předstírat lásku jen proto, že už nemáme chuť se hádat, to taky není žádná výhra.

A jestli nás při tomhle čtení něco pořádně píchlo do kuřího oka, na webu Barvy naší duše najdeme informace o osobních sezeních a rozborech GPS života.

Nemusíme hned vědět, jestli máme zůstat, nebo odejít.

Ale možná už bychom mohli zjistit, jestli ještě jedeme společným vlakem, nebo jen používáme stejnou adresu.

KGB – Kráva, Gábi, Brusinka

Kráva do polívky. Bez návodu, bez ezo polevy a s pohledem pod pokličku.