TAK ZA TO ZASE MŮŽE MOJE DĚTSTVÍ? A NEMOHL SE TEN BLBEC PROSTĚ CHOVAT SLUŠNĚ?

aneb Když už máme vysvětlení na všechno, ale pořád nám někde nesedí účet.

To je dneska úžasná doba.

Dřív nám někdo provedl sviňárnu a my jsme řekli, že se zachoval jako blbec.

Dneska na to máme celý slovník.

Narušené hranice. Nevědomé vzorce. Rodové programy. Vnitřní dítě. Strach z opuštění. Nedostatečná sebeláska. A k tomu nějakou tu energetickou blokaci, aby se neřeklo, že jsme něco zanedbali.

Takže když nás někdo podvede, nestačí se naštvat.

Nejdřív bychom měli zjistit, jakým svým podvědomým nastavením jsme si to vlastně přitáhli.

A když už to konečně rozluštíme, můžeme se začít uzdravovat.

Ten druhý mezitím v klidu pokračuje ve svém životě.

No není to nádherné? Jeden provede průser a druhý dostane domácí úkol na příštích šest měsíců.

To jsem si ho zase přitáhla!

Představme si úplně obyčejnou ženskou.

Potká chlapa. Povídá se jim dobře. Smějí se. Je pozorný. Zajímá se o ni. Umí si poradit, když se něco pokazí. Někdy dokonce dobrovolně vynese odpadky.

Člověk si říká, že takový zázrak by se měl nahlásit na příslušný úřad, aby ho zařadili mezi chráněné druhy.

A tak spolu začnou žít.

První rok je to fajn. Druhý taky. Pak přijde práce, únava, hypotéka, děti, starosti. Něco se mění pomalu, něco rychleji.

A jednou se ukáže, že zatímco ona plánovala společnou budoucnost, on si už nějakou dobu zajišťoval také vedlejší program.

Samozřejmě velmi náročný na organizaci času.

Kamarádka jí řekne, že to je strašné.

Druhá jí poradí, ať ho pošle k čertu.

A třetí, která právě absolvovala seminář o vědomých vztazích, jí oznámí:

"Ty si ale musíš položit otázku, proč sis do života přitáhla právě takového chlapa."

No výborně.

Takže ona teď bude sedět večer nad sešitem a hledat, kde jí rodiče v dětství pokazili nastavení věrnosti.

Zatímco pán, který měl paralelní vztah, si může v klidu vybrat nový zubní kartáček.

A nemohli bychom se pro začátek shodnout, že za své lhaní odpovídá ten, kdo lže?

To přece nevylučuje, že se ona později podívá také na svůj výběr, hranice nebo přehlédnutá varování.

Jen bychom možná měli dodržet určité pořadí.

Nejdřív sundat růžové brýle a slézt z obláčku a pojmenovat, co se skutečně stalo.

A teprve potom pátrat, jestli se nám v tom něco opakuje.

Ale pozor. Ani naše svatozář není z neprůstřelného materiálu.

Teď obrátíme minci.

Protože někdy jsme opravdu věděli, že něco nehraje.

Jenže zamilovaný člověk má jednu pozoruhodnou schopnost.

Z červené vlajky dokáže udělat romantickou dekoraci.

"On je trochu žárlivý, protože mě tak miluje."

"Ona mi kontroluje telefon, protože má špatné zkušenosti."

"Sice nedodržuje sliby, ale má toho moc."

"Sice se mnou nemluví, ale on je prostě takový."

A za chvíli už omlouváme úplně všechno.

Včetně věcí, které bychom vlastní kamarádce nedoporučili tolerovat ani týden.

A pak je tu další oblíbená disciplína.

Předělávání partnera na zakázku.

Seznámíme se s člověkem, který má určité vlastnosti, zvyky a způsob života.

A místo abychom si položili otázku, jestli nám to takhle vyhovuje, zahájíme rozsáhlý rekonstrukční program.

Tady ubrousíme ego.

Tady přidáme komunikaci.

Tady předěláme vztah k penězům.

Tady vyměníme jeho kamarády.

A pokud bude všechno dobře pokračovat, za deset let by z něj mohl být docela použitelný partner.

Akorát jsme si nějak zapomněli ověřit, jestli s tou rekonstrukcí souhlasí také majitel objektu.

AHA? Zamilovali jsme se do člověka, který před námi stojí, nebo do představy, kým by jednou mohl být?

Protože tady už nějaký náš vzorec opravdu být může.

Třeba potřeba zachraňovat. Získat diplom a medaili a uznání. Dokázat, že naše láska někoho napraví.

Ale není to povinnost každého, kdo prožil špatný vztah, hledat v sobě automaticky spasitele.

Někdy prostě potkal člověka, který za řečmi o společné budoucnosti schovával docela jiný plán.

A teď pánové, také jeden příběh

Abychom si nemysleli, že vadně nastavené programy mají výhradně ženský operační systém.

Chlap pozná ženskou. Je samostatná, vtipná, má vlastní zájmy, práci, přátele. Přesně taková se mu líbí.

Po čase mu ale začne vadit, že má pořád vlastní zájmy, práci a přátele.

Najednou by ji chtěl mít víc doma.

Až se z ní časem stane člověk, kterého by na začátku nejspíš ani neoslovil.

Nebo je to obráceně.

Ona si ho vybere, protože je klidný, rozvážný, nikam se nehrne a než něco udělá, desetkrát si to promyslí.

Za pět let mu vyčítá, že není spontánní, průbojný a neumí se rozhodnout.

No bodejť.

Vybrali jsme si osobní vlak a teď se divíme, že nejezdí jako formule.

Taky se nám samozřejmě může stát, že druhý své vlastnosti změní, že se objeví něco, co dřív nedělal, nebo že jsme jeho chování na začátku úplně neznali.

Ale někdy jsme skutečně přehlíželi, koho máme před sebou.

Protože jsme víc milovali svoji představu než skutečného člověka.

A není právě tohle užitečnější poznání než nálepka "zase mám špatný program"?

Vítejte v opravně vlastního života

Dneska už se dá opravovat skoro všechno.

Vnitřní dítě, vnitřní muž, vnitřní žena, hranice, hojnost, sebeláska, důvěra, rodová linie a nejspíš i vnitřní tchyně, pokud bychom na ni našli dostatečně drahý seminář.

A já proti poznávání vlastních vzorců vůbec nic nemám.

Jenže co když jsme se z práce na sobě postupně přestěhovali do nekonečné opravny?

Ještě nemůžu začít nový vztah, protože nemám úplně zahojenou minulost.

Ještě si nemůžu dovolit změnit práci, protože nemám vyřešený strach.

Ještě se nemůžu rozhodnout, protože pořád objevuju nějaké další nastavení.

A tak se opravujeme.

A opravujeme.

A najednou je nám o deset let víc.

Kolik života ještě odložíme, než uznáme, že už jsme dostatečně opravení na to, abychom mohli normálně žít?

A pozor, to není výzva k bezhlavému jednání.

Některé staré zkušenosti opravdu potřebují čas, péči a někdy odbornou pomoc.

Ale není nutné mít vyřešenou celou rodovou historii až po praprababičku, abychom si mohli v sobotu zajít na kafe s někým, kdo se nám líbí.

Mince na stole. Ať vidíme obě strany.

Jedna strana:

Opakovaně si vybíráme podobné vztahy. Přehlížíme stejná varování. Máme problém říct ne. Zůstáváme, i když máme možnost odejít.

Tady je fér se podívat na vlastní jednání.

Druhá strana:

Někdo nás podvedl. Někdo nám něco zatajil. Někdo se změnil. Někdo zneužil naši důvěru. Nebo jsme žili v podmínkách, kde se žádná dobrá volba nenabízela.

Tady se nemůžeme automaticky prohlásit za původce celého problému.

A mezi tím je hrana.

Protože někdy jsme dlouho tolerovali něco, co nám škodilo. To je naše část příběhu.

Ale samotné škodlivé chování bylo rozhodnutím toho druhého.

Odpovědnost za vlastní hranice není totéž jako vina za cizí jednání.

A to bychom si mohli konečně napsat někam, kde to nezapadne mezi recept na bábovku a telefon na instalatéra.

A co máme pod podlahou kravína?

Možná jednu docela nepříjemnou touhu.

Mít všechno pod kontrolou.

Protože když uvěříme, že jsme si každou nepříjemnou zkušenost vytvořili sami, dostaneme tím také krásný příslib.

Stačí opravit sebe a svět se začne chovat slušně.

Jenže on nezačne.

Někteří lidé se budou chovat slušně, jiní ne. Některé věci vyjdou a jiné se pokazí. Někdy budeme mít štěstí, někdy smůlu a někdy prostě uděláme chybu.

A ani deset certifikátů o vědomém životě nám nezaručí, že už nikdy nenaletíme člověku, který umí přesvědčivě lhát.

Možná tedy nepotřebujeme mít pod kontrolou celý svět.

Možná potřebujeme lépe poznat, kde naše odpovědnost začíná a kde končí.

NO A? Takže se na sebe vykašleme?

Ale kdepak.

Podívat se na své vzorce má smysl. Stejně jako přiznat chybu.

Jen bychom mohli změnit otázky.

Místo "Proč jsem zase taková?" se zeptat: "Co se mi konkrétně opakovalo?"

Místo "Čím jsem si to přitáhla?" zkusit: "Co jsem tehdy věděla a co mi zůstalo skryté?"

Místo "Jak mám opravit sama sebe?" položit otázku: "Co mohu příště udělat jinak?"

A pokud chceme svoje zkušenosti porovnat s tím, jak přemýšlíme a rozhodujeme se dnes, osobní GPS života na webu Barvy naší duše může být jedním z podkladů pro takovou sebereflexi.

Ne jako razítko, že jsme vadní.

Ale jako mapa otázek, které bychom si možná měli konečně položit.

A poslední věc

Když se nám něco nepovede, neznamená to automaticky, že jsme něco pokazili už v dětství.

A když se nám to nepovede podruhé, neznamená to, že jsme se dostatečně neuzdravili.

Někdy je potřeba změnit vlastní chování.

Někdy změnit prostředí.

Někdy přestat omlouvat druhé.

A někdy prostě přijmout, že jsme udělali rozhodnutí, které tehdy dávalo smysl a dnes už bychom ho neudělali.

Protože dospělost není stav, kdy už nikdy neuděláme blbost.

Dospělost je také schopnost poznat, kdy jsme ji udělali my, kdy někdo druhý – a kdy život prostě nerozdal zrovna nejlepší karty.

A teď už mi, prosím vás, neříkejte, že i moje naštvání je jen nezpracovaný program.

Někdy mě totiž někdo opravdu naštve. A já k tomu nepotřebuju rodokmen.

KGB – Kráva, Gábi, Brusinka

AHA? NO A? Glosy o životě, vztazích a věčných kruháčích.

Share