POMLUVY TĚ NEZAJÍMAJÍ. TAK PROČ UŽ HODINU ŘEŠÍŠ, KDO CO ŘEKL?

"Mě nějaké pomluvy vůbec nezajímají!"

No jasně. A proto už hodinu sedíme u kafe, telefon rozpálený jak kamna v lednu, a řešíme, kdo co řekl, komu to řekl, proč to řekl, kdo u toho byl a jestli ta jedna náhodou neví něco, co ta druhá zatím neřekla.

A hlavně – co tím jako kdo chtěl říct?

Protože říct něco je jedna věc. Ale co tím člověk myslel, to už je materiál minimálně na třídenní konferenci s občerstvením.

A tak se z obyčejného "prý se něco povídá" stane vyšetřovací komise.

Bez zápisu, bez svědků, zato s naprosto jasným závěrem.

Ten je sviňa. Ta je falešná. On závidí. Ona určitě něco sleduje.

A důkazy?

No přece to říkala ta, co to slyšela od té, která má kamarádku, jejíž sousedka ví všechno.

Hotová Česká tisková kancelář. Akorát bez ověřování zdrojů.

A nejlepší je, že každých deset minut někdo pronese:

"Ale mě je to úplně jedno!"

To určitě.

Ještě dvě hodiny a můžeme o tom vydat knihu.

Když tě to nezajímá, proč máš uši jak radary?

Zvláštní, jak nás dokáže rozhýbat jediná věta.

"Hele, víš, co o tobě říkala?"

A už je to tady.

Ještě před chvílí jsme byli spokojení, svět se točil správným směrem, kafe vonělo a život byl celkem snesitelný.

Najednou máme zvýšený tlak, zrychlený tep a potřebu okamžitě zjistit, jestli nás někdo náhodou nepovažuje za krávu.

No a?

Někdo nás považuje za krávu.

To je novinka?

Za celý život jsme určitě někomu šlápli na kuří oko, někoho zklamali, někoho naštvali a někomu prostě nesedíme. Stejně jako nám nesedí každý člověk, kterého potkáme.

Jenže proč nám tolik vadí, že si o nás někdo něco myslí?

Potřebujeme vědět, co si o nás ostatní myslí, nebo potřebujeme mít pod kontrolou, co si o nás smějí myslet?

Ha. A jsme u jádra pudla.

Protože jedno je zvědavost.

A druhé je naše slavná potřeba být v očích ostatních dost dobří, dost slušní, dost chytří, dost oblíbení a nejlépe ještě bez jediné vady na kráse a bez pupínku na prdeli.

Což je mimochodem požadavek, který nesplňuje ani nový automobil po výjezdu z fabriky.

Stačí první parkoviště u Penny a už má někde škrábanec.

Já nepomlouvám. Já jen říkám pravdu!

Tohle je ovšem moje oblíbená disciplína.

"Já nikoho nepomlouvám. Ale měla bys vědět, co se tam děje."

No samozřejmě.

My nepomlouváme.

My pouze sdílíme informace.

Diskrétně. Důvěrně. V zájmu objektivity. A pokud možno s dalšími osmi lidmi, kteří to samozřejmě nikomu neřeknou.

Vždyť to známe.

"Tohle ti říkám jen mezi náma."

A tím se právě otevřela mezinárodní distribuční síť.
Ztraceno v překladu...

Jeden něco zaslechne. Druhý přidá vlastní zkušenost. Třetí doplní motiv. Čtvrtý už ví, proč se to stalo, a pátý zná dokonce i následky.

Šestý už původní událost vůbec nepotřebuje.

Má svůj příběh. A ten je podstatně zajímavější.

Z obyčejného pozdravu vznikne milostný poměr.

Z odmítnutého pozvání rodinná tragédie.

Z člověka, který se přestal stýkat s určitými lidmi, namyšlený sobec.

A z ženské, která se po letech konečně rozhodla žít podle sebe, nezodpovědná potvora, co se určitě zbláznila.

Protože kdyby se nezbláznila, přece by dál dělala přesně to, co od ní všichni očekávali.

Nebo ne?

Kolikrát jsme z něčího rozhodnutí udělali příběh jen proto, že jsme neznali jeho důvod?

A kolikrát jsme si ten důvod prostě vymysleli, protože nám krásně zapadl do naší představy?

Tady už nejsme u informací. Tady jsme u subjektivních domněnek.

Tady jsme u domácí výroby reality.

A kvalita bývá různá.

A teď otočme minci. Ono totiž není každé povídání o druhých pomluva.

Představ si, že někdo v práci opakovaně ponižuje kolegy. Nebo že někdo slibuje, bere zálohy a práci nedokončí. Nebo že někdo za zavřenými dveřmi zachází s lidmi úplně jinak než na veřejnosti.

A někdo o tom začne mluvit.

Pomlouvá?

Nebo upozorňuje na něco, co by ostatní měli vědět?

A co když se ten dotyčný okamžitě ohradí, že ho ostatní pomlouvají a poškozují jeho dobré jméno?

No počkat.

Je to skutečně pomluva, nebo jen nepříjemná pravda, kterou nechceme slyšet?

Protože pravda nemá povinnost být příjemná.

A člověk, který na problém upozorní, nemusí být automaticky donašeč, závistivec nebo potížista.

Někdy je naopak jediný, kdo má koule otevřít hubu.

Jenže i tady máme kuří oko.

Víme, co se skutečně stalo?

Byli jsme u toho?

Máme konkrétní zkušenost, nebo jen přeposíláme cizí domněnku s dodatkem "něco na tom asi bude"?

A hlavně – chceme někoho ochránit, vyřešit problém, nebo si jen příjemně pošťourat v cizím průšvihu? Aby se nepřišlo na ten náš?

Protože mezi varováním a pomluvou někdy není rozdíl v hlasitosti.

Ale v úmyslu, důkazech a v tom, co s informací uděláme.

A ještě jedna nepříjemnost.

Ani pravdivá informace nemusí automaticky patřit všem.

To, že o něčím rozvodu, nemoci, dluzích nebo rodinných problémech něco víme, ještě neznamená, že jsme byli jmenováni tiskovým mluvčím jeho soukromí.

Ale to už se některým lidem vysvětluje těžko.

Zvlášť těm, kteří mají přehled o celém okolí a o vlastním životě vědí akorát to, že na něj nemají čas.

A co když se o nás skutečně mluví?

No tak se mluví.

Někdy dobře. Někdy špatně. Někdy právem. Někdy úplně mimo mísu.

Ale tady bych se zastavila.

Co když nás nejvíc nerozčiluje samotná pomluva, ale skutečnost, že nad ní nemáme kontrolu?

Někdo si dovolil vytvořit vlastní názor.

Bez našeho svolení.

Drzost!

A teď začíná druhé představení.

Vysvětlování. Obhajování. Dokazování. Přesvědčování.

Voláme, píšeme, rozesíláme zprávy a hledáme další svědky.

A najednou děláme přesně to, co jsme ještě před hodinou odsuzovali.

Rozebíráme člověka, který nás údajně rozebíral.

Jeho povahu. Minulost. Vztahy. Motivy. Závist. Neschopnost. Dětství. A když už jsme v ráži, tak možná i jeho babičku z pátého kolene.

Tak kdo tady vlastně koho pomlouvá?

A hlavně – proč?

Chceme napravit nepravdu?

Nebo potřebujeme, aby ostatní uznali, že my jsme ti hodní a on je ten špatný?

Protože přiznejme si, že být v právu je krásný pocit.

A mít ještě obecenstvo, které nám to potvrdí, to už je skoro wellness pobyt pro naše ego.

Jen škoda, že se z něj člověk obvykle vrací stejně nasraný, jako když tam přijel a ještě kolik to vlastně stálo.

Jenže někdy to opravdu bolí. A žádná sranda to není.

Zvlášť když se pomluva začne šířit v práci, v rodině nebo v malém městě, kde se i nákup dvou lahví vína může změnit v podezření na alkoholismus.

A když má člověk smůlu, dozví se o sobě věci, které by ho samotného ani nenapadly.

O svém manželství. Penězích. Dětech. Zdraví. Podnikání. Kuřím oku. Neumytých oknech. Barvě auta či účesu. Dietě.

A někdy kvůli tomu může přijít o zákazníky, práci, vztahy nebo důvěru lidí.

Takže ne, nebudeme dělat chytré a tvrdit, že si pomluv prostě nemáme všímat.

To je stejná rada jako říct člověku, kterého bolí zub, aby na něj nemyslel.

Když pomluva skutečně škodí, je na místě ji řešit.

Ale co přesně řešit?

Konkrétní nepravdu?

Člověka, který ji šíří?

Následky, které způsobila?

Nebo všechny lidi v okolí, kteří si dovolili něco zaslechnout?

A co když místo obrany vlastní pověsti začneme vést válku proti každému, kdo se na nás podívá trochu nakřivo?

Kolik energie do toho nasypeme?

A kdo na tom nakonec vydělá?

Ten, kdo pomluvu vypustil, možná už dávno řeší něco jiného.

Zatímco my si ji doma každý večer pouštíme v hlavě jako oblíbený seriál.

A ještě si sami přidáváme další díly.

Bez reklam. Zato s pravidelným zvýšením tlaku.

Teď si ale sáhněme na vlastní kuří oko.

Kolikrát jsme sami řekli něco o člověku, který u toho nebyl?

Nemuselo jít hned o velkou špínu.

Stačilo obyčejné:

"No, já bych to takhle nikdy neudělala."

"Ona je nějaká divná."

"On si o sobě moc myslí."

"To víš, co od něj čekat."

A rázem máme člověka zařazeného do šuplíku.

Hotovo. Vyřízeno.

Jenže co o něm vlastně víme?

Víme, čím si prošel? Co řeší? Proč se rozhodl právě takhle?

A musí nám to vůbec vysvětlovat?

Třeba se někdo přestal účastnit rodinných oslav, protože už má plné zuby věčného rýpání.

Třeba odmítl další práci, protože už jede z posledních sil.

Třeba si někdo dovolil říct NE, a tím se okamžitě stal sobeckým.

A třeba je opravdu protivný, namyšlený a chová se jako hovado.

I to se stává.

A nebo nám to jen nastavuje vlastní zrcadlo? HA

Nemusíme z každého nepříjemného člověka okamžitě vyrábět nepochopenou oběť s traumatem z dětství.

Ale když už ho odsuzujeme, odsuzujeme jeho skutečné chování, nebo příběh, který jsme si o něm poskládali?

Protože to jsou dvě úplně jiné věci.

HA *A teď ještě jedno otočení. Co když to, čemu říkáme pomluva, je to zrcadlo, ta zpětná vazba?

Tohle se nám nebude líbit.

Co když se o nás mluví proto, že s námi někdo nedokáže normálně vyjít?

Co když lidé kolem nás už několikrát zkusili něco říct přímo, ale pokaždé dostali takovou sodu, že raději zavřeli hubu?

Co když jsme tak hákliví na kritiku, že kolem nás všichni chodí po špičkách?

A pak se o svých zkušenostech baví mezi sebou.

Je to automaticky pomluva?

Nebo si jen potřebují ulevit, poradit se, porovnat zkušenosti a zjistit, jestli problém vidí jen oni?

Samozřejmě ani to nedává nikomu právo vymýšlet lži.

Ale ne každá věta pronesená za našimi zády je útok.

A ne každý člověk, který s námi nesouhlasí, je náš nepřítel.

Co když nás ve skutečnosti nejvíc štve, že někdo vidí něco, co si sami nechceme přiznat?

Ha.

Tak to už jsme pod pokličkou.

A začíná být docela horko.

AHA?

Možná nás pomluvy nezajímají tolik, jak se tváříme.

Možná nás zajímá, jestli jsme pořád těmi lidmi, za které se považujeme. Jestli nás ostatní přijímají. Jestli máme svoje místo. Jestli se nám někdo nesměje za zády.

A někdy nás dokonce zajímají cizí příběhy proto, že se v nich nemusíme zabývat tím vlastním.

Vždyť je to tak pohodlné.

Řešit hodinu, proč se sousedka rozvedla, místo abychom si přiznali, že už pět let nemáme doma s kým normálně promluvit.

Rozebírat, proč kolega dostal výpověď, místo abychom se podívali, jak to vlastně vypadá s naší prací.

Zkoumat, kdo se s kým pohádal, místo abychom konečně vyřešili svůj vlastní konflikt.

A vůbec nejlepší je vědět úplně přesně, co by měli dělat ostatní.

Tam jsme odborníci všichni.

Na vlastní život už občas nemáme ordinační hodiny.

NO A?

Tak si to zkusme bez růžových brýlí, ale taky bez toho, abychom si hned nasadili soudcovskou paruku.

Když tě pomluvy nezajímají, proč potřebuješ znát každé slovo, které o tobě někdo řekl?

A když už se něco dozvíš, co tě skutečně rozčílí? Ta lež? Její následky? Nebo fakt, že si někdo dovolil mít jiný názor?

Kolikrát jsi předával dál něco, u čeho jsi vlastně vůbec nevěděl, jestli je to pravda?

A kolikrát jsi začal větu slovy "já nikoho nepomlouvám, ale…"?

Když někdo upozorní na tvoje chování, dokážeš se podívat, jestli na tom něco není? Nebo máš okamžitě jasno, že ti závidí?

A když někdo pomlouvá před tebou, co uděláš? Přisypeš trochu koření, protože bez něj je ta polívka nějaká mdlá? Nebo se zeptáš, odkud to vlastně ví?

A ještě jedno kuří oko.

Kdybys zítra přestal vědět, kdo co řekl o sousedech, příbuzných, kolezích a známých…

O co bys skutečně přišel?

O důležitou informaci?

O pocit, že jsi v obraze?

O příležitost být na chvíli lepší než někdo jiný?

Nebo by ti najednou zůstala hodina času, kterou bys musel strávit sám se sebou?

A co bys s ní dělal?

Protože někdy je jednodušší rozebrat celý kravín než si přiznat, co nám smrdí ve vlastním chlívku.

A tak ještě poslední otázka.

Když tě opravdu nezajímá, co si o tobě ostatní myslí, proč jim v hlavě poskytuješ ubytování zdarma, s plnou penzí a nepřetržitou obsluhou?

No a teď si dopij to kafe.

Už bude studené.

Vždyť ty pomluvy přece vůbec neřešíš. HA

AHA   5   OTÁZEK K ZAMYŠLENÍ

1. Když o někom mluvíme v jeho nepřítomnosti, řešíme skutečný problém, nebo si jen potřebujeme potvrdit vlastní názor a pocit, že jsme ti lepší?

2. Co nás na pomluvách o nás samotných zasahuje nejvíc – skutečná nepravda, možné následky, nebo to, že nedokážeme ovládat, jak nás ostatní vidí?

3. Kdy jsme naposledy někoho odsoudili podle toho, co jsme slyšeli od druhých, aniž bychom si ověřili, co se skutečně stalo? A co kdyby takhle někdo posuzoval nás?

4. Umíme rozlišit mezi pomluvou, oprávněným upozorněním a nepříjemnou zpětnou vazbou? Nebo všechno, co se nám nelíbí, automaticky házíme do jednoho pytle?

5. Kolik času věnujeme tomu, co si o nás myslí druzí, a kolik tomu, jak skutečně žijeme, jednáme a chováme se my sami? A co bychom změnili, kdyby nám na cizích řečech přestalo tolik záležet?

Kráva do polívky
Bez návodu. Bez ezo polevy. A s pohledem pod pokličku.

A jestli ti při čtení vyskočilo vlastní kuří oko a chceš se podívat, co se pod ním vlastně schovává, mrkni tady na můj web Barvy naší duše.

Najdeš tam informace o osobních sezeních i rozborech.

Nebudeme řešit, co si o tobě myslí sousedka odvedle. Spíš se podíváme, proč tě to tak žere.
A co s tím vlastně můžeš udělat.

Bez souzení, bez medu kolem huby. Zato s otázkami, před kterými se těžko uhýbá.