Držíš ocas. Ne celého slona.

Poslední dobou mám pocit, že internet objevil nový druh člověka.

Ředitel zeměkoule.

Poznáte ho snadno.

Něco vytvoříte, ukážete, zkusíte, nabídnete – a než si vůbec stihnete sednout ke kafi, už stojí u vašeho stolu s rukama založenýma na prsou.

Tohle bych nedělal.

Tohle je hnusné.

Tohle dnes nikdo nechce.

Tohle už umí AI.

Takhle se to nedělá.

Jestli chcete mít kšefty, nechte si poradit.

A pokud možno ode mě.

Protože já vím.

Přitom každý z nás někdy začínal.

Nikdo nevypadl z porodnice se znalostí HTML, účetnictví, marketingu, řízení firmy ani pečení větrníků.

Nejdřív jsme se učili číst.

Pak psát.

Pak počítat.

Pak jsme zjistili, že pět minus osm není pět, i když si to člověk moc přeje.

A šli jsme dál.

Cukrář byl nejdřív učeň.

Programátor jednou nevěděl, co je proměnná.

Fotograf kdysi neuměl zaostřit.

Podnikatel měl první zákaznici.

A někdo, kdo dnes s velkou jistotou vysvětluje ostatním, jak se co dělá správně, taky jednou seděl před něčím novým a nevěděl ani prd.

To není ostuda.

To je život.

Já jsem třicet let nedělala programování.

Dělala jsem svoje věci.

Numerku. Lidi. Souvislosti. Křižovatky. Životní šuplíky, ve kterých máme něco nacpané až po víko a jinde průvan.

A jednoho dne jsem potřebovala nástroj.

Ne další excelovou tabulku.

Ne něco, kam člověk zadá tři čísla a vyskočí mu výsledek jak lístek z parkovacího automatu.

Chtěla jsem něco svého.

Kompas.

GPS.

Něco, co bude odpovídat tomu, jak sama svoji práci vidím.

Zeptáte se programátora.

Jenže programátor musí nejdřív pochopit, co sakra chcete.

Vy mu dvacet hodin vysvětlujete svůj svět.

On vám dalších dvacet hodin vysvětluje svůj.

Pak přijde nabídka s cenou, při které zjistíte, že budete potřebovat buď investora, nebo velmi úspěšnou bankovní loupež.

Tak jsem si řekla:

Dobře. Zkusím se to naučit.

Ne stát se programátorkou.

Naučit se udělat to, co potřebuju.

A vznikla komoda.

Protože život je taky komoda.

Má šuplíky.

Některé máme uklizené.

Do některých radši deset let nekoukáme.

Někde máme fotky.

Jinde staré ponožky.

A jeden šuplík nejde dovřít, protože jsme do něj narvali půl života a ještě na něj sedli zadkem.

Tak proč by moje numerka měla být nudná tabulka?

Udělala jsem šuplíčky.

Kliknu.

Otevře se.

Vypadne text.

Funguje.

A měla jsem radost jak malé děcko.

Protože ještě před chvílí jsem nevěděla, jak se něco takového dělá.

A teď to přede mnou běhalo.

Ano.

Byla jsem na sebe pyšná.

Hrůza, že?

Člověk něco neuměl, naučil se kus nové věci a dovolil si z toho mít radost.

To už dnes skoro zavání výtržnictvím.

Pak přišla kamarádka.

"Jé, tohle by se mi líbilo pro moje zdravíčko."

Ale nechtěla moji komodu.

Chtěla svoji.

Takovou, jakou měla babička.

Trochu ošoupanou.

Možná pro někoho kýčovitou.

Možná neměla správný font podle poslední konference grafických polobohů.

Ale byla její.

A pak někdo jiný chtěl domeček.

Zahradu.

Garáž pro tatínka.

Kuchyň pro maminku.

Pískoviště pro děti.

A proč ne?

Když mi někdo přinese fotku své zahrady, nemusí ji fotit laureát World Press Photo.

Možná je trochu nakřivo.

Možná tam vzadu leží hadice.

Ale je to její zahrada.

Má tam svoje růže.

Svoje léto.

Svoje vzpomínky.

Svoji duši.

A někdy je právě tahle nedokonalost dokonalejší než sterilní fotka za tři tisíce z fotobanky.

Jenže pak přijde ředitel zeměkoule.

A ví.

Že ten font ne.

Že pastel ne.

Že obrázky ne.

Že AI fuj.

Že tohle lidi nechtějí.

Že tohle by si nekoupil.

Výborně.

Tak si to nekup.

To je možná jedna z největších civilizačních novinek, kterou bychom si mohli připomenout.

Když se mi něco nelíbí, nemusím to mít.

Neuvěřitelné, že?

Já taky nejím všechno v cukrárně.

Větrník mě může nechat úplně chladnou.

Tak si vezmu věneček.

Nevyskočím na židli a nezačnu řvát:

"Zastavte výrobu větrníků! Je to hnus! Větrníky nikdo nechce! Pokud chcete mít kšefty, okamžitě přejděte na věnečky!"

Proč?

Protože nejsem magor.

A taky chápu, že vedle mě může stát člověk, který větrník miluje a věneček by hodil slepicím.

To je vkus.

Ne zákon přírody.

Stejně tak věta:

"Já bych si to udělal sám."

No a?

Já si taky umím udělat oběd.

A přesto existují restaurace.

Umím umýt okno.

Přesto existují úklidové firmy.

Umím si teoreticky upéct rohlík.

Přesto mě nikdy v šest ráno nenapadlo vstát, založit kvásek a uspořádat si malou pekárnu kvůli snídani.

Protože člověk nekupuje jen schopnost něco udělat.

Kupuje si čas.

Pohodlí.

Zkušenost.

Hotové řešení.

Nápad.

Někdy i obyčejné:

"Nechci se s tím srát."

A to je mimochodem základ obchodu starý asi tak jako první tržiště.

Pak přichází moderní zaklínadlo:

"Tohle dnes udělá AI."

Ano.

AI udělá spoustu věcí.

Stejně jako vrtačka udělá díru.

Ale zatím jsem neviděla vrtačku, která by sama přišla do bytu, zeptala se, kde chcete obraz, zkontrolovala kabely ve zdi, vybrala správnou hmoždinku, uklidila po sobě bordel a pak se zeptala, jestli to chcete o dva centimetry výš.

Nástroj není služba.

Nástroj není zkušenost.

Nástroj není nápad.

Nástroj není člověk, který vezme váš chaos a udělá z něj něco použitelného.

A ano – můžu dnes AI říct lidsky:

"Udělej mi takový a takový systém."

Tomu se dnes říká třeba vibe coding.

Fantastické.

Člověk, který umí programovat, může AI použít pro motor.

Já ji můžu použít pro svůj malý barevný kastlík.

A někdo třetí do stejného systému nacpe:

korálky,

trička,

bylinky,

kurzy,

plyšové myšánky,

sněhové pusinky,

masáže,

daně,

nebo náhradní díly na traktor.

Motor může být podobný. Smysl je pokaždé jiný.

Programátor může perfektně vědět, jak namazat kolečka.

To z něj ještě nedělá arbitra, jestli má být auto červené, modré nebo s růžovým pruhem přes kapotu.

A člověk, který umí udělat krásnou kapotu, zase nemusí vědět, jak seřídit vstřikování.

Proto existují různé profese.

A světe div se – mohou se doplňovat, aniž by jedna musela dokazovat, že druhá stojí za hovno.

A tady začíná ta zajímavější část.

Protože názor je naprosto v pořádku.

Klidně mi řekni:

"Mně se to nelíbí."

"Já bych použila jiný font."

"Za mě je to moc sladké."

"Moje zkušenost je, že u mojí cílovky funguje něco jiného."

Super.

To jsou informace.

Můžu se nad nimi zamyslet.

Můžu je zahodit.

Můžu něco vyzkoušet.

Můžu změnit názor.

To je diskuse.

Jenže mezi:

"Já to vidím takhle."

a

"Takhle to je."

je zatraceně velký rozdíl.

A potom vznikne chumel.

Jeden hodí první kámen.

"Tohle je hnus."

Druhý se přidá.

"Přesně!"

Třetí:

"Tohle už dávno dělá AI."

Čtvrtý:

"Oni to stejně nepochopí."

Pátý ani neví, o co původně šlo, ale už má připravenou vidličku.

A najednou vznikne dojem obecné pravdy.

Všichni si myslí, že je to špatně.

Ne.

Možná si to myslí pět lidí ve stejné facebookové bublině.

To není lidstvo.

To je jeden stůl v hospodě.

Můžete posadit deset pivařů ke stolu a dát jim ochutnat levandulový čaj.

Pravděpodobně vám velmi rychle vysvětlí, kam si ho máte strčit.

Znamená to, že levandulový čaj nemá trh?

Ne.

Znamená to možná jenom, že jste ho přišli testovat do špatné hospody.

Hlasitá skupinka není automaticky cílová skupina.

A pět lajků pod kritikou není průzkum trhu.

Jenže ten chumel má jeden dost hnusný vedlejší účinek.

Někde na druhé straně sedí člověk, který právě začíná.

Něco zkusil.

Ještě si není jistý.

Ukáže to ven.

A dostane první salvu.

Tak si řekne:

Asi to není dost dobré.

Ještě počkám.

Ještě to předělám.

Ještě se něco naučím.

Ještě nejsem připravený.

Ještě další kurz.

Ještě další certifikát.

Ještě další rok.

A nakonec nevypustí nic.

Ne proto, že by jeho nápad nikdo nechtěl.

Ale protože někdo cizí křičel dost hlasitě na to, aby mu vlezl do hlavy.

A tady už to přestává být sranda.

Protože prostředí, kde se každá nedokonalost veřejně pranýřuje, nevychovává lepší tvůrce.

Vychovává lidi, kteří se bojí něco ukázat.

A pak všichni nadávají:

"Dneska nikdo nic originálního nevymyslí."

No bodejť.

Když každý klíček rozdupeme hned, jak vykoukne z hlíny, protože ještě nevypadá jako stoletý dub.

A možná bychom si měli připomenout jednu starou pravdu.

Žádný učený z nebe nespadl.

Jen dnes máme sociální sítě, takže když padá, může mu pod pádem někdo napsat, že padá neprofesionálně.

Pak máme druhou věc.

Hranice.

Každý máme svůj pozemek.

Odsud potud.

Jenže strašně rádi strkáme prstíčky přes cizí plot.

Tam máš plevel.

Tam bych dala jiný plot.

Tvoje růže mají blbou barvu.

Proč máš zahradního trpaslíka?

Já bych zahradního trpaslíka nikdy neměla!

Skvělé.

Tak ho neměj.

Jenže proč potřebuješ lézt přes plot a kopat ho sousedovi?

A tady už přichází moje oblíbené zrcadlo.

Protože když mám permanentní potřebu ukazovat:

Tohle je blbé.

Tenhle je neschopný.

Tohle je hnus.

Tihle tomu nerozumí.

Tihle jsou ovce.

Tihle jsou podvodníci.

Tihle jsou idioti.

Možná je čas přestat na chvíli ukazovat prstem ven.

A podívat se, co mám ve vlastních šuplících.

Ne proto, že každá kritika je projekce.

To by byla zase jiná laciná poučka.

Kritika může být přesná.

Potřebná.

Odborná.

Někdy někomu zachrání projekt, peníze nebo zadek.

Ale poznáte ji většinou jednoduše.

Odborná kritika říká:

Tady vidím problém. Tady je důvod. Tady je moje zkušenost. Tohle bych vyzkoušel.

Potřeba nadřazenosti říká:

Tohle je blbě. Já to vím. Poslechni mě.

První předává know-how.

Druhá předvádí pozici.

A můžeme být ve svém oboru zatraceně dobří.

Můžeme programovat dvacet let.

Péct dorty třicet.

Prodávat reality dvacet pět.

Léčit lidi.

Vést firmy.

Stavět mosty.

To ale neznamená, že jsme právě získali doživotní licenci na všechno ostatní.

Odbornost má hranice.

Stejně jako pozemek.

A člověk, který skutečně něco umí, většinou nemusí svoji velikost dokazovat tím, že ostatní zmenší.

Připomíná mi to starý obrázek se slonem.

Kolem stojí lidé.

Jeden drží chobot.

Druhý nohu.

Třetí ocas.

Čtvrtý sahá na bok.

Každý popisuje slona jinak.

A každý má svým způsobem pravdu.

Průšvih nezačíná tím, že každý vidí jinou část.

Průšvih začne ve chvíli, kdy ten, co drží ocas, prohlásí:

"Já vím, jak vypadá celý slon."

A ještě ostatním začne vysvětlovat, že jsou blbci, protože tvrdí, že slon má chobot.

Možná bychom potřebovali méně ředitelů zeměkoule.

A trochu víc obyčejného selského rozumu.

Líbí?

Vezmi.

Nelíbí?

Nech být.

Máš zkušenost?

Řekni ji.

Máš radu?

Nabídni ji.

Někdo ji nechce?

Nech ho být.

Možná si natluče hubu.

Možná objeví něco, co by tebe nikdy nenapadlo.

Možná zjistí, že jsi měl pravdu.

A možná zjistíš ty, že jsi ji neměl.

To se totiž taky stává.

Dokonce i odborníkům.

Dokonce i nám.

Takže až příště budeme stát u cizího hrnce, možná než do něj strčíme vařečku, stojí za to se zeptat:

Ptal se mě vůbec někdo?

Předávám zkušenost, nebo potřebuji ukázat, že něco vím?

Říkám svůj názor, nebo ho vydávám za obecnou pravdu?

Znám cílovku, okolnosti a záměr – nebo jen koukám na chobot a myslím si, že vidím slona?

Když bych si něco nekoupila já, znamená to opravdu, že to nikdo nechce?

Když něco umím sama, proč by za to někdo jiný nemohl zaplatit?

A když mě tak strašně pálí potřeba říct druhému, co má špatně – co přesně mě na tom vlastně tak žere?

A nakonec ta nejjednodušší:

Neměla bych si místo inventury cizích šuplíků udělat jednu malou inventuru těch vlastních?

Protože možná zjistíme, že zatímco jsme s velkým zaujetím rovnali sousedovi ponožky…

…nám doma už třetí rok nejde dovřít komoda.

Share