Já su Lojza, nebo se tak jenom jmenuju?

Oddělení ztracených identit, profesních nálepek a celoživotního dokazování, že nejsme k hovnu.

Sedím si tak v kavárně, srkám kafe a přemýšlím nad jednou úplně obyčejnou větou, kterou jsme za život vyslovili snad milionkrát.

"Já jsem…"

Já jsem prodavačka. Já jsem elektrikář. Já jsem účetní. Já jsem učitelka. Já jsem matka. Já jsem podnikatelka. Já jsem důchodce. Já jsem ředitel. Já jsem nezaměstnaný. Já su...

A najednou mi dochází, že jsme si z těch dvou slov udělali takovou malou osobní inventuru. Něco jako když v obchodě počítají rohlíky, jogurty a prošlé salámy. Akorát my místo zboží počítáme svoje funkce, zásluhy, tituly, majetky a společenské zařazení.
Občas taky to naše – čím víc pruhů, tím víc Adidas.

A čím delší seznam, tím větší pocit, že jsme někdo.

No a tak jsem si pozvala ke stolu našeho Lojzu.

"Lojzo, kdo jsi?"

"Jak kdo? Já su Lojza."

"Neptala jsem se, jak ti říkají. Ptala jsem se, kdo jsi."

"Tak su elektrikář."

"To je tvoje práce."

"Su ženatej, mám dvě děcka."

"To jsou tvoje vztahy."

"Mám barák, auto, živnost a třicet let praxe."

"To je majetek a životopis."

"Hele, ženská, jestli chceš něco opravit, tak to řekni rovnou. A jestli ne, tak mi přestaň srát hlavu."

A máme to.

Člověku stačí položit pár obyčejných otázek a najednou zjistí, že se umí představit celému světu, jen sám sobě to nějak nejde.

Protože Lojza není elektrikář. Lojza elektrikáře dělá. A dokonce ani není Lojza. On se tak jmenuje.

No a kdo je ten chlap, který se tak jmenuje?

Ha!

Tady nám začíná pořádný kravský výkop.

Když nám rozdávali jména, rozdávali nám i životy?

Když se Lojza narodil, neuměl ještě ani pořádně zaostřit na vlastní mámu. Neměl zaměstnání, titul, funkci ani pracovní smlouvu. Nikomu nevydělával peníze. Nepřispíval na důchodový systém, neplatil zdravotní pojištění a jeho největším pracovním výkonem bylo, že se dokázal během pěti minut třikrát posrat.

A přesto byl pro někoho tím nejcennějším člověkem na světě.

Zajímavé, že?

Pak začal růst.

"Lojzíku, buď hodný."

"Lojzíku, nezlob."

"Lojzíku, pořádní chlapi nebrečí."

"Lojzíku, uč se, ať z tebe něco budeee."

A máme první záhadu.

Ať z tebe něco bude.

Takže ono zatím nic není?

Nějaký polotovar, který teprve musí projít nalejvárnou – vylejvárnou, školou, zaměstnáním, hypotékou a dostatečným množstvím odpracovaných let, aby si zasloužil označení člověk?

No výborně. Sotva se narodíme, už nám někdo nastaví výrobní normu.

A Lojza se snaží. Nejdřív být hodný kluk. Pak šikovný učeň. Pak ten s tím maturitním razítkem do vyšších sfér. Potom pořádný chlap, schopný zaměstnanec, úspěšný živnostník, zodpovědný otec a spolehlivý manžel.

Až se jednoho dne podívá do zrcadla a zjistí, že dokonale zvládl všechno, co se od něj očekávalo.

Jenom nějak neví, co by chtěl on sám.

Protože na to se ho v té výrobní lince života moc lidí neptalo.

A když už ano, tak obvykle dostal odpověď dřív, než stačil otevřít pusu.

"Hlavně si najdi pořádnou práci."

A bylo vymalováno.

Pan lékárník Novotný přestal být panem lékárníkem

Znáš to. Malé město, náměstí, lékárna a za tárou pan Novotný.

"Dobrý den, paní Nováková, co manžel? Už ho ty záda tolik netrápí?"

Zná lidi, zná jejich příběhy, léky i jejich zvyky. Ráno odemyká vlastní krám, večer ho zamyká. Někdy má radost, někdy nadává na účetnictví, předpisy a faktury. Podnikání totiž není nepřetržitý pobyt na obláčku, jak si představuje někdo, kdo nikdy nemusel zaplatit zaměstnance z vlastní kapsy.

Ale Novotný má něco, co si ani pořádně neuvědomuje.

Rozhoduje.

O své práci, o provozu, o tom, jak bude jednat se zákazníky. A samozřejmě také nese riziko, když se mu nedaří.

Pak se na druhém konci města otevře krásná nová lékárna. Velký řetězec, velké nákupy, reklama, věrnostní kartičky, akce, slevy, systém.

Paní Nováková není blbá. Když může něco koupit levněji, proč by měla platit víc? Věrnost panu Novotnému je hezká věc, ale důchod jí kvůli tomu nikdo nezvýší.

A tak se zákazníci začnou přesouvat.

Novotný počítá, přepočítává, škrtá náklady, prodlužuje otevírací dobu a nakonec zjistí, že s velkým hráčem prostě nemá stejné možnosti.

Zavře.

A za pár měsíců stojí za tárou nové lékárny.

"Dobrý den, paní Nováková. Přejete si?"

Stejný člověk. Stejné vzdělání. Stejná odbornost. Možná lepší pravidelná výplata a konečně žádné noční můry z faktur.

Ale už nerozhoduje o všem jako dřív. Má rozpis směn, nadřízeného, provozní pravidla a obchodní cíle a nástěnky.

Samozřejmě může být i tak spokojený. Třeba se mu ulevilo, protože konečně nenese na zádech celou lékárnu. Ne každý chce být podnikatelem až do smrti.

Jenže co když právě vlastní lékárna byla tím, na čem si postavil celý svůj obraz sebe sama?

Najednou není "pan Novotný, co má lékárnu".

Je zaměstnanec Novotný.

A teď se ho zeptám:

"Pane Novotný, kdo jste?"

A on možná poprvé zaváhá.

Protože odbornost mu zůstala, ale zmizela role, podle které si sám sebe třicet let vysvětloval.

A to už člověka dokáže rozhodit podstatně víc než změna pracovní doby.

Pozor, aby se nám z práce nestal celý člověk

Tady bych chtěla trochu šťouchnout do našeho slavného pracovního nadšení.

Pamatuju si dobu, kdy jsme do práce chodili s chutí. Měli jsme nápady, chtěli jsme něco vytvořit, něco dokázat. A mezi námi se našel kolega, který pronesl větu hodnou vytesání do žuly:

"Já dělám do výše svého platu." HA

Tehdy nám připadal jako exot.

My makali, vymýšleli, zlepšovali a měli radost z výsledku a oznámení zaměstnance měsíce na nástěnce u vrátnice. On se podíval na výplatní pásku a podle ní nastavil výkon.

A co?

Nooo... Dneska už mu docela rozumím.

Ne že bych chtěla celý život sedět se založenýma rukama a počítat, kolik minut zbývá do odchodu. To bych se asi ukousala nudou.

Ale ten chlap možná pochopil něco, co nám tehdy unikalo.

Že zaměstnavateli prodává práci, nikoli svou duši.

A my jsme mu možná dobrovolně přibalovali i kus sebe. Svoje nápady, energii, nadšení a čas, který nám nikdo nezaplatil.

Jenže pozor, druhá strana mince.

Co když ten člověk opravdu osm hodin denně jen čekal na konec směny? Co když nenáviděl každé pondělí a jediné, na co se těšil, byla výplata, víkend a dovolená? Zahrádka, chalupa, ryby, šachový kroužek, hospůdka?

Pak si možná uchránil svou energii před zaměstnavatelem, ale zároveň strávil obrovský kus života v něčem, co mu nic nedávalo.

Tak kdo na tom byl lépe?

Ten, kdo pracoval s nadšením a nechal se možná využívat?

Nebo ten, kdo se nenechal využít, ale každý den se osm hodin nudil? Čekal od píchaček po píchačky

A co když existuje ještě třetí možnost?

Dělat práci poctivě, mít z ní radost, ale nenechat si jí sežrat celý život.

Protože mezi otrokem vlastního nadšení a zaměstnancem čekajícím na konec směny je docela dost prostoru pro normálního člověka.

A teď nám do kravína přijede umělá inteligence

Nejdřív jsme měli stroje, které nám pomáhaly tahat těžké věci. Pak počítače, které za nás počítaly. A teď máme AI, která dokáže napsat text, vyhodnotit dokument, naprogramovat část aplikace, vyřídit zákaznický dotaz a udělat spoustu dalších úkolů, na kterých si lidé ještě nedávno zakládali svou odbornost.

A člověk začne být nervózní.

"Ona mi vezme práci!"

Možná některou ano. Jinou změní. A u další bude jen pomocníkem.

Ale co když nám kromě ekonomických starostí přinese ještě jednu mnohem nepříjemnější otázku?

Kdo jsem, když už nejsem nenahraditelný?

To je rána pod pás pro každého, kdo si celý život dokazoval vlastní hodnotu tím, že ho někdo potřebuje.

"Beze mě by to tady nefungovalo!"

A najednou to funguje.

Bez tebe.

Nějaký systém vyřídí dokumenty, nový zaměstnanec zvládne práci za pomoci AI a firma pokračuje dál.

A ty stojíš přede dveřmi s krabicí osobních věcí, hrnkem s nápisem Nejlepší kolega a třicetiletou zkušeností, že jsi byl důležitý.

Teď co?

Znamená to, že jsi přestal mít hodnotu?

Ne.

Znamená to, že se změnila poptávka po určité části tvé práce.

Jenže tohle rozlišení si člověk, kterému právě zmizela výplata a kus životní identity, nejspíš nedá zarámovat nad postel.

Protože je krásné říkat, že lidská hodnota není závislá na penězích.

Ale s hodnotou člověka u pokladny v Penny nezaplatíš.

A tady nám musí skončit všechny ty sladké řeči o hledání sebe sama.

Člověk potřebuje důstojně žít. Potřebuje bydlení, jídlo, bezpečí a nějakou předvídatelnost. Kdo řeší, z čeho zaplatí příští nájem, ten zpravidla nemá luxus celý den meditovat nad otázkou, jestli je jeho pravé já dostatečně autentické.

Takže až nám někdo začne vysvětlovat, že automatizace osvobodí lidstvo od práce, první otázka musí znít:

"Výborně. A kdo bude dostávat peníze za práci, kterou teď udělá stroj nebo ten AI chytrák?"

Protože jestli všechna úspora skončí u vlastníka technologie a člověk přijde o příjem, žádné osvobození se nekoná.

Pouze se změnilo, kdo vydělává a kdo počítá drobné.

A to už není filozofie.

To je ekonomika. Moc. Vlastnictví. Rozdělování výsledků práce.

Náš starý známý motor za zdí.

Člověk není položka v účetnictví. Jenže někdo podle ní rozhoduje.

Teď se na to podívejme z druhé strany.

Firma potřebuje vyrábět nebo poskytovat služby. Sleduje náklady, produktivitu a výnosy a konkurenci. Kdo co komu kdy jak za kolik. Nemůže dlouhodobě zaměstnávat každého jen proto, že je to sympatický člověk a už je u nás přece tak dlouho, že má omylem na prdeli inventární číslo.

To je realita.

Ale člověk také není jen výrobní náklad.

Má rodinu, závazky, zdraví, zkušenosti, schopnosti a život, který se nedá jednoduše přepočítat na hodinovou sazbu.

A právě v tom je napětí.

Firma vidí pracovní pozici.

Člověk v té pozici vidí svůj život.

Pro firmu může být zrušení pěti míst racionálním rozhodnutím. Pro pět lidí to může znamenat úplné překopání jejich existence.

A teď se vrátíme k našemu Lojzovi.

Kdysi podnikal sám. Pak dostal nabídku od velké společnosti. Zakázky, školení, administrativa, pravidelná fakturace.

No nekup to, mámo, máme vystaráno.

Jenže po pár letech zjistil, že většina jeho příjmů pochází od jediného odběratele. Zákazníky už si nehledá sám. Termíny mu určuje systém a ceny vyjednává někdo, kdo drží velký objem zakázek.

Na živnostenském listu je stále nezávislý podnikatel.

V praktickém životě však může být na jednom systému závislejší, než býval jako zaměstnanec.

A teď pozor na ten paradox.

Lojza chtěl být svobodný, aby nemusel poslouchat šéfa. Pak si kvůli pohodlí našel systém, bez kterého už si netroufá podnikat.

Nemusí na tom být špatně. Třeba mu spolupráce vyhovuje a svobodu si stále dokáže udržet.

Ale otázka zní, jestli má možnost odejít.

Protože skutečnou cenu nezávislosti často poznáš teprve ve chvíli, kdy chceš říct NE.

A když si to ekonomicky nemůžeš dovolit, je dobré přestat si nalhávat, že o všem rozhoduješ sám.

A kdo jsem já, když to všechno odpadne?

A teď vypneme ten cirkus.

Žádná práce. Žádná funkce. Žádný titul. Žádné "paní ředitelko", "pane doktore", "pane podnikateli".

Žádné dokazování, že jsi lepší než soused.

Ani že jsi horší.

Nemusíš být neustále potřebný, výkonný, hodný, šikovný, obětavý nebo nenahraditelný.

Představ si, že máš zajištěné základní životní potřeby, takže tě zítra nikdo nebude honit kvůli nezaplacenému nájmu.

Ráno vstaneš, uvaříš si kafe, sedneš ke stolu.

A nikdo po tobě nic nechce.

A co včíl?

Co uděláš?

Tady se možná dozvíš víc než z celého životopisu.

Protože jeden člověk půjde do dílny a začne tvořit, i když mu za to nikdo nezaplatí.

Druhý si vezme knížku.

Třetí půjde na pokec mezi lidi, protože ho zajímá, co prožívají.

Čtvrtý začne pěstovat rajčata, přestože je může koupit v obchodě.

A pátý bude první týden nadšený, druhý znuděný a třetí začne hledat, komu by mohl organizovat život, protože bez nějakého úkolu se necítí být k ničemu dobrý.

A to je zajímavé.

Ne že by ten pátý byl méně hodnotný.

Ale možná právě zjistil, že celý život neuměl být sám se sebou bez toho, aby něco vykonával nebo někomu něco dokazoval.

Někteří lidé nepracují jen kvůli penězům. Pracují také proto, aby nemuseli zůstat sami s otázkou, co vlastně od života chtějí.

A jiní naopak v práci tráví tolik času, že jim na jejich skutečné touhy už žádný nezbývá.

Tohle je těch našich padesát odstínů šedi.

Žádné jednoduché "práce je otročina" ani "práce člověka šlechtí – a šlechtice dnes nikdo nepotřebuje".

Práce může člověka naplňovat i ničit. Může mu dávat svobodu i ji brát. Může být jeho radostí, útočištěm, posláním, povinností nebo jen obchodem s časem.

Záleží na okolnostech, možnostech a také na tom, proč ji vlastně dělá.

Možná nejhorší vězení nemá mříže, ale očekávání

Kolik ženských celý život říká:

"Já su máma."

"Já su ta, která se o všechny stará."

"Já su ta silná."

"Já všechno zvládnu."

A pak děcka vyletí z hnízda, rodiče zemřou, chlap si začne žít svůj život a najednou není koho zachraňovat, komu vařit, koho organizovat.

A ženská stojí uprostřed kuchyně a neví, kdo je.

Protože tak dlouho byla pro všechny, až pro sebe jaksi nezbyla.

A chlapi?

"Já su ten, kdo zabezpečuje rodinu."

"Já su ten, kdo všechno opraví."

"Já su ten, kdo nesmí selhat."

Pak přijde nemoc, důchod nebo ztráta práce.

A chlap má pocit, že se mu rozpadla celá hodnota, protože už nemůže fungovat jako rodinná elektrárna.

Přitom ho možná jeho blízcí nepotřebují jako elektrárnu.

Možná ho potřebují prostě jako člověka.

Jenže on se sám bez výkonu neumí přijmout.

A teď si představ, že někomu takovému řekneš:

"Musíš mít rád sám sebe."

No jasně. Další povinnost do seznamu.

Ráno nakoupit, ve dvanáct vyzvednout balík, odpoledne vyprat a mezi třetí a čtvrtou v sobotu se konečně bezpodmínečně milovat.

To bude fungovat výborně.

Možná bychom měli začít úplně jinak.

Ne otázkou, jestli se máme dost rádi.

Ale jestli vůbec víme, co je naše vlastní a co jsme si na sebe během života navlékli jen proto, aby byli ostatní spokojení.

Když sundáš uniformu, nemusíš pod ní objevit hotového člověka

A tady bych ráda rozbila ještě jednu krásnou pohádku osobního rozvoje.

Že někde hluboko uvnitř nás čeká naše pravé já. Dokonalé, čisté, připravené, jen ho stačí objevit.

No nevím.

Člověk přece není cibule, kterou oloupeš a uprostřed najdeš cedulku s návodem k použití.
Plánek a buzolu a baterku taky nemáš.

Jsme také to, co jsme prožili. Naše vztahy, vzpomínky, volby, omyly, průsery, schopnosti, strachy i radosti a euforie.

Něco jsme převzali od rodičů. Něco od společnosti. Něco jsme se naučili kvůli přežití. Něco jsme si skutečně vybrali.

A některé věci o sobě možná teprve zjistíme.

Takže hledat sám sebe neznamená nutně zahodit práci, odejít od rodiny, prodat barák, děcka a psa a odjet bosky meditovat do Indie.

Někdy úplně stačí přiznat si:

"Toto už nechcu."

"Toto dělám jen ze zvyku."

"Tady říkám ano, protože se bojím říct ne."

"Toto mě opravdu baví, i když za to nedostanu ani korunu."

"A toto dělám pro peníze a nemám potřebu předstírat, že je to moje životní poslání."

Víš, jaká úleva může být obyčejně přestat si lhát do kapsy a sundat růžové brýle?

Nemusíš milovat každou práci, kterou vykonáváš.

Nemusíš ze svého talentu dělat podnikání.

Nemusíš být někomu neustále užitečný.

Nemusíš se rozdat do posledního drobku, aby sis zasloužil uznání, diplom, medaili a nástěnku.

A nemusíš celý život předstírat, že tě baví role, do které ses kdysi nechal obsadit.

Ale také nemusíš všechny role zahodit.

Smyslem není přestat být mámou, elektrikářem, lékárníkem nebo podnikatelem. Smyslem je vědět, že jsi víc než součet těchto označení.

A teď si Lojzu posadíme znovu ke stolu

"Tak co, Lojzo? Už víš, kdo si?"

"No, jmenuju se Alois. Dělám elektrikáře. Mám rodinu, barák a rád chodím na ryby."

"Dobře. A co když už nebudeš moct dělat elektrikáře?"

"Tak budu dělat něco jiného."

"A když nebudeš moct dělat vůbec nic?"

"Tak budu pořád já, ne?"

"No vidíš."

"Ale poslouchej, ty chytrá. Když nebudu moct pracovat, kdo mi zaplatí složenky?"

A jsme zpátky na zemi.

Protože tady končí filozofování u kafe a začíná skutečný život.

Člověk může pochopit, že jeho hodnota nezávisí na pracovním výkonu. Ale to neznamená, že najednou přestane potřebovat peníze.

A společnost, která technologiemi dokáže vytvořit stále víc hodnoty s menším množstvím lidské práce, bude muset řešit, kdo tu hodnotu získá a jak se dostane k lidem, kteří už ji nemohou vydělávat dosavadním způsobem.

Pokud se stroje postarají o vyšší produktivitu, ale výsledky zůstanou koncentrované u jejich vlastníků, může přibýt bohatství, aniž by přibylo lidské svobody.

A to je ten náš ekonomický zakopaný pes.

Protože svobodný člověk není jen ten, kdo si v neděli může položit otázku "Kdo su?".

Svobodnější je také ten, kdo má reálnou možnost rozhodovat, kde bude pracovat, komu řekne ne, jak naloží se svým časem a jestli se vůbec může pustit do něčeho vlastního.

Bez těchto možností zůstává sebeurčení často jen hezkou myšlenkou na papíře.

A právě proto musíme v našem kravíně rozplétat obě nitě současně.

Jednu ekonomickou.

Druhou lidskou.

Protože jedna bez druhé nám dá jen půlku pravdy.

? AHA & NO A?

AHA:

Celý život se představujeme podle toho, co děláme, co vlastníme, koho máme doma a kolik jsme toho dokázali.

Jsem ředitel. Jsem účetní. Jsem matka. Jsem podnikatel. Jsem úspěšný. Jsem neúspěšný. Jsem v prdeli.

A když o něco z toho přijdeme, máme pocit, že jsme přišli o kus sebe.

NO A?

Možná jsme jen přišli o jednu ze svých rolí.

Ne o celý život.

Jenže když jsme si celou hodnotu postavili na jediné roli, bolí její ztráta jako čert. A žádný motivační citát to za nás neodžije.

A tak bych dnes našemu Lojzovi nepokládala otázku, jestli je dobrý elektrikář.

Zeptala bych se ho:

"Lojzo, kdybys zítra nemusel nikomu nic dokazovat, co bys chtěl dělat?"

A kdyby řekl, že opravovat zásuvky, protože ho to prostě baví, tak mu podám šroubovák.

Kdyby řekl, že chce chytat ryby, tak ať jde na ryby.

A kdyby řekl, že neví?

Tak bych mu nenutila žádný kurz hledání pravého já za devět tisíc devět set devadesát.

Dala bych mu kafe.

Protože někdy člověk nemusí okamžitě vědět, kdo je.

Možná úplně stačí, když si konečně dovolí zjistit, kým už nechce být.

A pak se uvidí.

Poslední bučení z kravína

Takže si to řekněme na plnou hubu.

Nejsi svoje jméno. To ti někdo dal.

Nejsi jen svoje zaměstnání. To vykonáváš.

Nejsi svůj majetek. Ten můžeš získat i ztratit.

Nejsi jenom máma, táta, manželka nebo šéf. To jsou tvoje vztahy a role.

Nejsi ani číslo na výplatní pásce. To je cena určité práce za určitých podmínek, nikoliv cena tvé existence.

Ale nejsi ani nějaká nadpozemská bytost, která je na práně, a která se nemusí starat o chleba, bydlení a běžné životní průsery.

Jsi člověk.

Se vším, co k tomu patří.

S minulostí, kterou už nezměníš. Se schopnostmi, které můžeš rozvíjet. S omezeními, která si nevybíráš. S rozhodnutími, za která neseš odpovědnost. S radostmi, strachy, vztahy, chybami a možnostmi, které se během života proměňují.

A tvoje hodnota nezačíná první výplatou ani nekončí posledním pracovním dnem.

Takže, Lojzo, až se tě příště někdo zeptá, kdo jsi, klidně mu řekni, že jsi elektrikář. V běžném rozhovoru se kvůli tomu nemusíme všichni filozoficky zbláznit.

Ale sám pro sebe bys měl vědět, že až jednou odložíš kleště, nezůstane po tobě prázdná montérková kombinéza.

Pořád tam budeš ty.

A možná teprve tehdy zjistíš, co všechno v tobě celou dobu bylo, jen na to přes samou práci, povinnosti a očekávání nezbyl čas.

Protože největší životní průser možná není přijít o práci, titul nebo společenské postavení.

Největší průser je prožít celý život jako někdo, koho potřebovali ostatní, a nikdy se pořádně neseznámit s člověkem, který se celou tu dobu schovával pod tvým vlastním jménem.

A to už je, milí moji, pořádná kráva do polívky.

Kdo vlastně jsi, když po tobě nikdo nic nechce?

A ještě jedna otázka, možná ještě nepříjemnější:

Žiješ svůj život, nebo jen dobře plníš roli, do které tě někdo kdysi obsadil?

? Kráva do polívky – GPS života

Protože někdy je potřeba pořádně zabučet, aby člověk uslyšel i sám sebe.

https://www.chalupaumatusu.cz/blog/