GPS SMĚROVKA: KDYŽ UŽ JE NÁM TO JEDNO. KUDY Z TOHO KRUHÁČE?

aneb Je to konečná, nebo jsme jen zapomněli, kde máme vlastní volant?

Tak jsme se celý týden motali kolem lásky, nenávisti, lhostejnosti a těch zatracených ponožek vedle koše na prádlo.

V neděli jsme přemýšleli, kdy se vlastně ze vztahu začne vytrácet blízkost.

V úterý jsme trochu zabučeli a zjistili, že domácí ticho nemusí být důkazem duchovní zralosti.

A dneska?

Dneska už nebudeme jen sedět v nádražním bufetu a rozebírat, kdo nám přehodil výhybku.

Dneska si otevřeme vlastní mapu.

Protože pokud se už několik let točíme na stejném kruháči, nepomůže nám donekonečna nadávat, že nám nikdo neukázal správný výjezd.

A taky nemusíme hned při první příležitosti vyrazit přes obrubník do pole.

Nejdřív zjistíme, kde vlastně jsme.

První zastavení: KDE JSME?

Tohle vypadá jako jednoduchá otázka.

Ale zkuste na ni odpovědět bez toho, abychom okamžitě začali vyprávět, co všechno dělá ten druhý špatně.

"On nikdy..."

"Ona pořád..."

"Kdyby se konečně..."

No dobře.

Ale kde jsme v tom příběhu my?

Co právě cítíme?

Vztek? Smutek? Únavu? Zklamání? Strach? Úlevu?

Nebo už opravdu nic?

A víme to, nebo jsme si jen zvykli říkat, že nám je všechno jedno, protože je to jednodušší než vysvětlovat, co se v nás děje?

Tady bychom mohli začít docela obyčejně.

Když druhý přijde domů, co v nás proběhne?

Radost? Napětí? Ostražitost? Lhostejnost? Nebo úleva, že je konečně někdo, s kým můžeme být sami sebou?

A když odejde?

Chybí nám?

Oddechneme si?

Začneme se těšit na návrat?

Nebo si ani nevšimneme, že už několik hodin není doma?

Nejde o test správného partnerství.

Jde o první souřadnice.

Protože nemůžeme přepočítat trasu, když si odmítáme přiznat vlastní polohu.

Druhé zastavení: CO JE SKUTEČNOST A CO UŽ JEN NÁŠ PŘÍBĚH?

Tady začíná pořádná práce.

Protože v hlavě máme nejen vzpomínky na to, co se stalo, ale také svoje vysvětlení, proč se to stalo.

A ty dvě věci se nám občas slepí tak dokonale, že je neroztrhneme ani kombinačkami.

Například:

"Včera se mě celý večer na nic nezeptal."

To je konkrétní situace.

"Už mě nemiluje."

To je náš závěr.

Může být pravdivý.

Ale taky nemusí.

Stejně jako věta:

"Nechtěla se se mnou bavit."

Nemusí automaticky znamenat:

"Je jí úplně jedno, co prožívám."

Možná byla vyčerpaná.

Možná se bála další hádky.

Možná už opravdu nemá zájem.

A možná to zjistíme teprve ve chvíli, kdy přestaneme hádat a začneme se ptát.

Kolik našich dnešních jistot jsou skutečně ověřené události a kolik jen závěry, které jsme si z nich sami vyrobili?

A není někdy nejpohodlnější prohlásit, že přesně víme, co druhý cítí, protože pak už se ho nemusíme na nic ptát?

No vida.

A máme první výjezd z kruháče.

Nebo alespoň směrovku.

Třetí zastavení: JEŠTĚ CHCEME, NEBO UŽ JEN MUSÍME?

Tohle je možná nejnepříjemnější křižovatka.

Protože vztah může držet pohromadě spousta věcí.

Láska.

Společná historie.

Děti.

Peníze.

Bydlení.

Strach ze samoty.

Zvyk.

A někdy také obyčejná nechuť pouštět se do změn.

Vždyť už jsme do toho tolik investovali!

Roky, energii, nervy, hypotéku, společné Vánoce, rodinné fotografie a možná i nejlepší kus života.

Tak to přece teď nezahodíme.

Jenže pozor.

Pokračujeme proto, že ten vztah stále chceme, nebo proto, že už jsme do něj vložili tolik, že si neumíme představit odejít?

A zase otočme minci.

Co když máme období, kdy je všechno náročné? Kdy řešíme zdraví, práci, rodinu, starosti a sotva stíháme sami sebe?

Musíme hned vyhodnotit, že se láska vytratila, jen proto, že už se nám nechce každý večer romanticky hledět do očí?

Nemusíme.

Někdy není potřeba nový partner.

Někdy potřebujeme spánek, pomoc, ubrat zátěž, přestat po sobě chtít nemožné a znovu najít trochu prostoru pro obyčejný život.

A někdy ani to nestačí.

Tak co nám skutečně chybí? Druhý člověk? Blízkost? Energie? Nebo odvaha přiznat si, že už chceme něco jiného?

Tohle za nás žádná navigace nerozhodne.

Ale může nám pomoci položit správné otázky.

Čtvrté zastavení: ČÍ VOLANT VLASTNĚ DRŽÍME?

Tady se nám často krásně propojí vztah s celým životem.

Protože někdy už dávno nežijeme podle sebe.

Hrajeme roli.

Hodné manželky.

Spolehlivého manžela.

Toho silného.

Té, která všechno zvládne.

Toho, který nikdy nesmí selhat.

A pak jednoho dne zjistíme, že nás náš vlastní život nějak přestal bavit.

Jenže komu to říct?

Všichni jsou přece spokojení.

Domácnost funguje.

Rodina má své jistoty.

A my?

My máme roli, kterou jsme tak dlouho hráli, až jsme zapomněli, že můžeme také vystoupit z jeviště.

Ale pozor.

Nezačali jsme si náhodou plést vlastní nespokojenost se selháním partnera?

Co když nás nebaví naše práce, náš režim, naše povinnosti a způsob života, ale všechno to nakonec promítneme do vztahu?

A co když je to obráceně?

Co když máme práci, koníčky, přátele a vlastní svět, ale doma se už dlouho necítíme dobře a snažíme se to přehlušit další aktivitou?

Od čeho vlastně chceme odejít? Od člověka? Od situace? Od vlastní role? Nebo od sebe sama, se kterým si nevíme rady?

To je docela podstatný rozdíl.

Protože změna partnera nám automaticky nezmění všechny vzorce, které si nosíme v hlavě.

A zůstat s partnerem také automaticky neznamená, že musíme zůstat úplně stejnými lidmi.

Tak kudy z kruháče? Máme tři možné směry.

Ne tři univerzální rady.

Tři možnosti, které stojí za poctivé prozkoumání.

Směr první: JEŠTĚ CHCEME. JEN UŽ NEMÁME SÍLU.

Možná nejsme lhostejní.

Možná jsme jen vyčerpaní.

Pořád v nás něco zůstává. Je nám líto, jak spolu žijeme. Chybí nám blízkost. Chceme něco změnit, ale nevíme, kde začít.

Tady může dávat smysl otevřený rozhovor, odpočinek, přerozdělení povinností, změna každodenních návyků nebo pomoc někoho, kdo dokáže situaci vidět s odstupem.

Ale máme jednu nepříjemnou otázku.

Chceme na vztahu skutečně pracovat oba, nebo zase jeden potáhne celý vagón a druhý se pohodlně sveze?

Protože snaha jednoho člověka nemusí stačit za dva.

A někdy také potřebujeme přijmout, že druhý prostě nechce.

Co potom?

I to je součást mapy.

Směr druhý: UŽ NECHCEME. ALE BOJÍME SE TO PŘIZNAT.

Někdy už víme.

Jen to nechceme říct nahlas.

Bojíme se, že někomu ublížíme. Že nás odsoudí. Že to nezvládneme finančně. Že skončíme sami.

A někdy si pořád opakujeme, že bychom měli být vděční za to, co máme.

No dobře.

Ale je vděčnost totéž co povinnost zůstat ve vztahu, ve kterém už nechceme žít?

A není někdy větší neúcta nechat druhého roky věřit ve společnou budoucnost, kterou už si sami nepřejeme?

To neznamená, že máme zítra sbalit kufry.

Znamená to, že bychom měli začít zacházet se skutečností jako se skutečností.

Ne jako s nepříjemností, kterou necháme na příští rok.

A pak na další.

A pak ještě na jeden.

Protože i čekání má svoje následky.

Směr třetí: VLASTNĚ NEVÍME. A TO JE TAKY ODPOVĚĎ.

No vida.

Tady se konečně nemusíme tvářit, že máme jasno.

Možná se naše pocity mění.

Jeden den bychom nejraději odešli.

Druhý den je nám spolu dobře.

Třetí den chceme jen pokoj od celého světa.

A čtvrtý den přemýšlíme, jestli nám prostě nepřeskočilo.

Nemuselo.

Možná jen nemáme dost informací.

Možná potřebujeme čas.

Možná si teprve uvědomujeme, co skutečně chceme a co už nechceme.

Proč bychom měli okamžitě rozhodnout o celém dalším životě, když ještě ani pořádně nerozumíme tomu, co se děje dnes?

Jenže pozor.

Dát si čas není totéž jako odkládat všechno donekonečna.

Pokud si dopřejeme prostor, k čemu ho skutečně využijeme?

K přemýšlení?

K rozhovoru?

K ověření možností?

Nebo jen k tomu, abychom za půl roku stáli na stejném kruháči, akorát ještě unavenější?

A ještě jedna důležitá věc: NĚKDY NENÍ CÍLEM ZACHRÁNIT VZTAH, ALE SEBE.

Ne každá situace je jen běžná vztahová krize.

Pokud je ve vztahu zastrašování, ponižování, násilí nebo strach z reakce druhého, nemůžeme všechno hodit do jednoho pytle s názvem komunikace.

Tady není povinností přesvědčit druhého, aby se změnil, ani riskovat další ublížení kvůli společnému rozhovoru.

Nejdřív je potřeba bezpečí a skutečná podpora.

A není slabost si o ni říct.

Protože společná cesta nemá znamenat, že jeden člověk drží volant a druhý se celý život bojí otevřít pusu.

PŘEPOČÍTÁVÁM TRASU. ALE KAM?

Takže už víme, že se nemusíme okamžitě rozhodovat mezi dvěma extrémy.

Zůstat za každou cenu.

Nebo odejít za každou cenu.

Mezi tím je ještě pořádný kus cesty.

Můžeme začít tím, že si přestaneme lhát o tom, co se děje.

Že oddělíme skutečné události od vlastních domněnek.

Že si přiznáme, co chceme a co už jen ze zvyku vydržíme.

Že se podíváme na svoje možnosti, závazky i omezení.

A že si položíme otázku, na kterou se někdy odpovídá hůř než na všechno ostatní.

Co jsem ochoten udělat já?

Ne co by měl udělat partner.

Ne co by měla zařídit rodina.

Ne co by nám měli dovolit ostatní.

Ale co skutečně můžeme změnit ve svém jednání, ve svých rozhodnutích a ve způsobu, jakým se k sobě i druhým chováme.

A kde už naše možnosti končí.

Protože vlastní GPS nám sice může přepočítat trasu.

Ale nemůže odřídit auto za nás.

A už vůbec nemůže ovládat volant člověka, který sedí ve druhém autě.

PĚT AHA OTÁZEK – NAŠE VLASTNÍ SOUŘADNICE

1. Když dnes říkáme "už je mi to jedno", co tím skutečně myslíme?

Přestali jsme milovat? Přestali jsme se snažit? Nebo už jen nemáme sílu na další kolo stejného příběhu?

2. Co nám ve vztahu opravdu chybí?

Blízkost, respekt, zájem, bezpečí, společný čas, vlastní prostor? A dokázali jsme to někdy jasně vyslovit, nebo čekáme, že druhý bude číst naše myšlenky?

3. Co je naše odpovědnost a co už ne?

Které vlastní chování můžeme změnit? Co jsme dlouho přehlíželi? A co se naopak snažíme napravit za člověka, který o změnu nestojí?

4. Co nás drží na současném místě?

Láska, společné hodnoty a skutečná chuť pokračovat? Nebo zvyk, peníze, strach, očekávání okolí a nechuť rozhodnout?

5. Kdybychom se dnes nemuseli nikomu obhajovat, jaký jeden první krok bychom udělali?

Otevřeli rozhovor? Dopřáli si odstup? Vyhledali podporu? Nastavili hranici? Nebo si konečně přiznali něco, co už dlouho víme, ale nechceme to slyšet?

POSLEDNÍ ZASTÁVKA PRO DNEŠEK

Možná není nejdůležitější otázka, jestli koncem lásky je nenávist, nebo lhostejnost.

Možná je mnohem důležitější, co děláme, když zjistíme, že už ve vztahu nežijeme tak, jak bychom chtěli.

Budeme dál kroužit?

Čekat na další zelenou?

Na svolení od partnera, rodiny, sousedů nebo Máni odvedle?

Nebo si konečně dovolíme otevřít vlastní mapu?

Protože někdy nemusíme hned vědět, kterým výjezdem se vydáme. Ale už bychom mohli přestat předstírat, že žádný neexistuje.

A jestli se na tom kruháči motáme už tak dlouho, že nevíme, kde máme sever, nemusíme to rozplétat sami.

Na webu Barvy naší duše najdeme informace o GPS života, osobních rozborech a konzultacích. Můžeme se podívat na opakující se vztahové vzorce, vlastní rozhodování i to, kde si sami házíme klacky pod nohy.

Nejde o to, aby někdo rozhodoval místo nás.

Jde o to, abychom si dokázali přiznat vlastní souřadnice a vybrat další krok.

A až se naše GPS ozve:

"PŘEPOČÍTÁVÁM TRASU."

Tak tentokrát zkusme poslouchat, kam opravdu chceme jet my.

Ne celá rodinná rada včetně sousedky.

GPS života – Směrovka

Barvy naší duše | Kráva do polívky