aneb Kdo nám zase přehodil výhybku, když jsme se zrovna chtěli vydat vlastní cestou?

Největší dopravní zácpa v našem životě nevzniká na D1. Vzniká nám v hlavě.

Stojíme na nástupišti, v ruce vlastní jízdenku, před námi několik vlaků, a místo abychom nastoupili do toho, kterým chceme jet, rozhlížíme se, jestli nám někdo dovolí odjet.

Co tomu řeknou doma? Co sousedi? Co děti? Co kolegové? A hlavně co Máňa odvedle, která má přehled o našem životě podstatně lepší než CIA a my sami?

A tak stojíme.

Jeden vlak odjede. Druhý taky. Třetí už ani nestaví, protože nádraží mezitím zrušili.

A my pořád držíme tu jízdenku, které propadla expirace...

Čekáme na povolení k vlastnímu životu.

Od koho, sakra? HA

Od lidí, kteří často sami nevědí, kam jedou, ale o naší trase mají naprosto jasno?

No to je výborný.

Kam mám skočit? A jak vysoko? A neptej se proč.

Už jako malí jsme se naučili, že správný člověk poslouchá.

Buď hodný. Neodmlouvej. Nevyčnívej. Nedělej ostudu. Co tomu řeknou lidi? Hlavně se nějak zajisti. A moc nevymýšlej.

Samozřejmě. Dítě potřebuje pravidla, hranice a nějaký řád. Jinak bychom měli místo rodin malé pobočky zoologické zahrady, a to už tak máme občas docela blízko.

Jenže kdy se z rozumných pravidel staly koleje, po kterých jezdíme ještě v padesáti, šedesáti nebo sedmdesáti? No přece už nebudu někde přesedat - to už nestojí za to, to Máňo už nějak dojezdím.

Kdy jsme přestali rozlišovat mezi tím, co je správné pro náš život, a tím, co je pohodlné pro naše okolí?

Někdo zapíská a my skáčeme.

A místo abychom řekli: "Já tuhle hru nehraju," poslušně se zeptáme:

"A jak vysoko mám skočit?"
A babička se vždycky ptala "A když budou všichni skákat z mosta do Moravy, budeš skákat taky? HA

A ještě se snažíme doskočit hezky, aby s námi byli všichni spokojení. ...že by přeci jen dávali ty medajle?

Jenže co když nás ten, kdo píská, ani nevidí jako člověka? Co když jsme pro něj jen užitečný hráč, který plní jeho scénář? A my jsme jeho kulturní vložka.

A co když jsme si za ty roky na cizí pískání tak zvykli, že už bez něj ani nevíme, kdy se máme pohnout?

To je teprve pěkné kuří oko.

Kdo nám vlastně píše životní scénář? A kdo ho pak musí odehrát?

Půjčená buzola. Nejlépe od někoho, kdo nikdy neopustil nádražní bufet.

Každý máme kolem sebe spoustu zkušených navigátorů, kteří na to mají přece ten papír.

Rodiče vědí, jakou školu máme vystudovat. No jo no, tady jsme u nesplněných snů rodičů projektovaných do chudáka zmateného dítěte, které neví, kde je sever, natož čím by chtělo být kromě kosmonauta, popeláře či influencera nebo miss světa nebo ta, co bude dělat ty hezké nehty nebo přece jen počká na prince na bílém koni - pardon ferrari - koňové došli...
Partner ví, co bychom měli chtít. Děti vědí, co bychom v našem věku už rozhodně neměli dělat. Zaměstnavatel ví, kolik toho máme zvládnout.

A internet a AI a sousedka?

Ti ví úplně všechno.

Dozvíme se, jak máme žít -kde, kdy, jak, proč, s kým, za kolik?- jíst, spát, vydělávat, milovat - koho, kdy, jak, proč? stárnout, omládnout a nejlépe ještě každé ráno vstávat jako dokonale probuzená bytost navenek i uvnitř.

A když to všechno neděláme?

Tak jsme asi ještě málo vědomí.

Nebo málo disciplinovaní.

Nebo máme špatně nastavené vibrace.

Nebo jsme prostě v prdeli.

No jistě. Hlavně aby se nemuselo připustit, že nám cizí návod prostě nesedí.

A tak si půjčujeme další buzolu. Další mapu. Instalujeme další GPS.

Jenže každá má nastavený jiný cíl.

Jedna nás vede za penězi. Druhá za jistotou. Třetí za společenským uznáním. Čtvrtá za klidem. Pátá do háje zeleného...

A šestá už nás naviguje přímo do prdele, ale zato velmi sebevědomým hlasem.
...přepočítávám...

A my jedeme. Jak pivovarský valach s klapkama na očích. Protože když někdo mluví dostatečně přesvědčivě, máme pocit, že asi ví, o čem mluví a má přece ty diplómy a razítka.

Jenže ví?

Ví, co nás baví? Co nás bolí? Co jsme už prožili? Co nás stálo posledních deset dvacet čtyřicet let?

A hlavně – bude za nás platit účet, když se podle jeho navigace dostaneme úplně jinam, než jsme chtěli?

No nebude.

Maximálně pronese, že jsme to asi špatně pochopili. HA ztraceno v překladu...

A máme vymalováno.

Proč se vlastně bojíme říct: Já nevím?

Tohle je další zajímavá disciplína.

Někdo přijde s názorem. Mluví nahlas, rychle, odborně, používá krásná cizí slova a tváří se, že právě osobně konzultoval svůj závěr s vesmírem. A má patent na rozum.

My si nejsme jistí.

Něco nám na tom nesedí. Někde pod žebry to škrtne, hlava posílá varování, ale neumíme ještě přesně říct proč.

A tak raděj kývnem. Jak nemocný osel.

Abychom nevypadali hloupě.

Abychom nebyli za potížisty.

Aby si někdo nemyslel, že houby víme, když houby víme.

Jenže od kdy je větší ostuda nevědět než předstírat, že víme?

Kolikrát jsme souhlasili s něčím, čemu jsme vlastně nerozuměli?

Kolikrát jsme přijali cizí rozhodnutí jen proto, že jsme neměli odvahu položit další otázku?

To by se nám šikl rychlokurz o hloupém Honzovi.

A kolikrát jsme se nechali přesvědčit člověkem, který měl sice silnější hlas, postavení či názor, ale ne lepší argument?

Vždyť říct "nevím, potřebuju si to promyslet" není žádná slabost.

Stejně jako říct "vidím to jinak" není automaticky vyhlášení třetí světové války.

Ale zkuste to vysvětlit někomu, kdo si celý život plete nesouhlas s neposlušností.

To bývá veselo.

Dovolit si dovolit. A co vlastně?

Možná úplně obyčejné věci.

Dovolit si změnit názor.

Dovolit si dělat NIC.

Přestat dělat práci, která nám už nic nedává.

Začít se učit nebo dělat něco, na co jsme si celý život netroufli a jenom o tom snili a ne, nejsou to cesty do třetí galaxie, ale třeba jen obyčejné věci pro radost. Pro naši radost.

Dovolit si říct, že už nechceme být pořád ti silní, dostupní, ochotní a spolehliví.

Vědět, že občas NE je celá věta tečka

Nebo si konečně připustit, že nás nebaví role, ve které jsme tak dlouho excelovali, až nám za ni ostatní začali tleskat a my byli čím víc pruhů - tím víc Adidas.

A my jsme se báli odejít z jeviště.

Protože co když se bez nás představení nezhroutí?

Co když budou tleskat někomu jinému?

Co když děti zvládnou svůj život sami?

Co když se v práci najde náhrada?

Co když partner dokáže fungovat i bez našeho nepřetržitého dohledu?

A co když zjistíme, že naše nepostradatelnost byla někdy jen krásně zabalená potřeba být potřební?

Ha!

To už se nám ta slavná seberealizace začíná trochu komplikovat.

Protože dovolit si dovolit není jen o tom, co nám zakazují druzí.

Je to také o tom, co si zakazujeme sami.

Kolikrát jsme si řekli "na to už jsem starý", přestože jsme to nikdy nezkusili?

Kolikrát "tohle není pro mě", protože to kdysi někdo prohlásil a my jsme mu uvěřili?

Kolikrát jsme se vzdali něčeho, co nás lákalo, protože jsme si představili všechny možné katastrofy ještě před prvním krokem?

A kolik vlaků nám ujelo doopravdy a kolik jsme jich nechali odjet sami?

Jenže pozor. Svoboda není jízdenka na bezohlednost.

A teď otočme minci.

Protože kdybychom skončili u toho, že si máme dělat všechno podle sebe, vyrobili bychom další krásnou osobně-rozvojovou pohádku.

A těch už máme plné regály.

Jsme samostatné bytosti. Každý máme svůj život.

Ale nejsme na světě sami.

Máme děti, partnery, rodiče, závazky, práci, účty a někdy také lidi, kteří jsou na naší pomoci skutečně závislí.

A to se nedá vymazat jednou krásnou větou o svobodě.

Nemůžeme si v pondělí ráno prohlásit, že jsme konečně objevili své pravé já, odhodit všechny povinnosti a nechat ostatní, aby si s naším osvícením nějak poradili.

To není automaticky odvaha.

Někdy je to prostě útěk.

Dítě není kufr, který odložíme do úschovny, protože jsme se rozhodli jet jiným směrem a Alza boxy ještě nemají velkokapacitní schránky.

A partner není železniční personál, který má povinnost přestavovat výhybky pokaždé, když změníme náladu. A ještě nám u toho zapískat...

Tak kde končí naše právo na vlastní cestu a začíná odpovědnost vůči lidem, se kterými ji sdílíme?

A co když se naopak celý život schováváme za odpovědnost?

Nemůžu odejít, protože rodina...

Nemůžu nic změnit, protože práce...

Nemůžu si nic dovolit, protože děti...

Nemůžu říct NE, protože by se někdo urazil.

Někdy jsou to skutečné překážky.

Jindy už dávno jen výmluvy, které jsme si tak dlouho opakovali, až jsme jim sami uvěřili. A máme je jako písmo svaté...

A právě tady je potřeba rozlišovat.

Protože ne každý má stejné možnosti.

Někdo má peníze, zdraví, podporu a prostor začít znovu.

Někdo řeší, jestli zaplatí nájem, jak se postará o nemocného rodiče nebo z čeho bude příští měsíc žít.

Tomu těžko poradíme, aby prostě následoval svoje sny a vesmír se o všechno postará.

Vesmír totiž zatím složenky neplatí.

Ale ani skutečná omezení neznamenají, že už nemáme právo rozhodovat vůbec o ničem.

Někdy není možné přes noc změnit celý život.

Ale možná můžeme změnit jeden krok. Jednu odpověď. Jedno rozhodnutí. Jedno automatické ANO.

A třeba právě tam začíná naše vlastní cesta.

A co když nám cizí jízdní řád vlastně vyhovuje?

Taky možnost.

Někdo je spokojený v práci, kterou mu kdysi doporučili rodiče.

Někdo rád žije ve stejném městě celý život.

Někdo nechce podnikat, cestovat kolem světa ani každých pět let objevovat další verzi sebe sama.

A co má být?

Musí snad každý člověk vystoupit z vlaku, zahodit kufr a rozběhnout se do neznáma, aby byl dostatečně autentický?

Nemusí.

Vlastní cesta nemusí být jiná než cesta ostatních. Důležité je, jestli jsme si ji - tu svou opravdu vybrali.

Někdy je největší svoboda zůstat.

Ale zůstat proto, že chceme.

Ne proto, že se bojíme odejít.

A někdy je největší odvaha odejít.

Ale odejít proto, že víme kam a proč.

Ne proto, že jsme si spletli nepříjemný úsek cesty s důkazem, že celý vlak jede špatně.

Protože kdo při každém problému přestupuje, může strávit celý život na nádraží.

A ještě se divit, že nikam nedojel.

Tak co máme vlastně ve sklepě pod kravínem?

Strach.

Ale ne vždycky ten, který si myslíme.

Někdy se nebojíme samotné změny.

Bojíme se, že se rozhodneme špatně.

Že zklameme.

Že se nám někdo vysměje.

Že budeme za sobce, blázny, nevděčníky nebo neschopné.

A někdy se bojíme ještě něčeho jiného.

Že už nebude na koho hodit odpovědnost.

Protože dokud jedeme podle cizí GPS, můžeme si krásně stěžovat.

To manžel chtěl.

To rodiče rozhodli.

To šéf nařídil.

To děti potřebovaly.

To mi někdo poradil.

A člověk má hned jasno, kdo za jeho život může.

Všichni.

Jen on sám je chudák cestující, kterého někdo omylem posadil do špatného vagónu.

Jenže počkat.

Kdo si tu cizí GPS zapnul?

A kdo podle ní pokračoval, i když už dávno věděl, že směr nesedí?

Samozřejmě ne vždycky máme možnost vystoupit. Ne vždycky jsme svobodně nastoupili. Někdy nás okolnosti opravdu dotlačily tam, kde jsme být nechtěli.

Ale jakmile nějakou možnost máme, byť malou, co s ní uděláme?

Budeme dál čekat na povolení?

Nebo si konečně přiznáme, že i nerozhodnout se může mít svoje následky?

A tady je ten náš zakopaný pes.

Když se rozhodneme podle sebe, neseme důsledky. Když se rozhodneme podle druhých, důsledky nás většinou neminou taky.

Akorát v tom druhém případě můžeme ještě dvacet let nadávat, že nám někdo zkazil život.

No nekup to.

Každý máme svůj vlak. Ale nemusíme v něm sedět sami.

S některými lidmi jedeme celý život.

S jinými jen pár zastávek.

Někdo přistoupí, když to nejméně čekáme. Někdo vystoupí na nádraží, kde bychom chtěli ještě zůstat spolu.

Někdo jede rychlíkem.

Někdo lokálkou, protože chce vidět krajinu, zastavit se, rozhlédnout a občas si dát kafe v nádražním bufetu.

Někdo se vrátí.

Někdo přestoupí.

A někdo si po letech uvědomí, že sedí v úplně jiném vlaku, než do kterého původně chtěl nastoupit.

A teď co?

Začneme se mlátit po hlavě, že jsme to měli poznat dřív?

Nebo si konečně otevřeme vlastní mapu?

Protože vztah přece neznamená, že dva lidé musí ztratit svoje vlastní směry.

Někdy jedeme společně, protože chceme podobné věci.

Někdy se musíme domluvit, kdo kde přibrzdí, kdo na koho počká a kde se potkáme.

A někdy zjistíme, že jeden chce k moři a druhý do hor.

Ani jeden nemusí být špatně.

Ale když se budou oba celý život tvářit, že jedou tam, kam chtějí, zatímco jeden potají nenávidí každou další zastávku, nebude to nakonec žádná romantická cesta.

Spíš velmi dlouhá jízda s tichou domácností nebo nasraností a Itálií na každém kroku.

Tak kde je hranice mezi společnou cestou a tím, že jsme se na té vlastní úplně ztratili?

A proč si někdy pleteme lásku s povinností jet až na konečnou stejným vlakem, i když už dávno nechceme?

AHA? Možná nejsme slepí. Jen se bojíme sundat ty klapky na očích nebo růžové brýle a podívat se.

Ten původní nápad, že máme dvě oči a přesto nevidíme, je docela zajímavý.

Jen bych z toho nedělala životní katastrofu.

Protože oči za to nemůžou.

Ty nám docela poctivě ukazují, co máme před sebou. Někdy dokonce až moc.

Jenže my se občas díváme jinam.

Vidíme, že nás určitá práce ničí, ale pořád opakujeme, že to nějak vydržíme.

Vidíme, že ve vztahu dlouho nežijeme podle sebe, ale raději dál hrajeme spokojenost pro obecenstvo.

Vidíme, že nás něco láká, ale okamžitě vytáhneme dvacet důvodů, proč to nepůjde.

Vidíme, že se necháváme řídit druhými, ale nazýváme to ohleduplností.

A někdy naopak vidíme jen svoje přání a nechceme se podívat na důsledky, které by jejich splnění přineslo ostatním.

Tak kdo je vlastně slepý? Ten, kdo nevidí možnosti, nebo ten, kdo nechce vidět jejich cenu?

Možná nepotřebujeme žádné třetí oko.

Možná by úplně stačilo začít používat ty dvě, které máme.

A hlavně vlastní hlavu a vlastní GPS.

NO A? PŘEPOČÍTÁVÁM TRASU.

Tohle je na té naší životní GPS docela krásné.

Nemusíme mít jednou provždy nalinkovanou trasu.

Můžeme změnit názor.

Můžeme zjistit, že někudy cesta nevede.

Můžeme se vrátit, odbočit, zastavit, počkat nebo se vydat úplně jinam.

Nemusíme kvůli tomu zahazovat všechno, co jsme dosud prožili.

A nemusíme ani předstírat, že jsme se nikdy nespletli.

Jen je dobré konečně vědět, čí cíl máme vlastně zadaný v navigaci.

Ten náš?

Nebo ten, který nám tam kdysi nastavil někdo jiný?

Protože není nic špatného na tom vyslechnout radu, požádat o pomoc nebo se nechat něčím inspirovat.

Průser začíná ve chvíli, kdy přestaneme rozlišovat mezi radou a rozkazem.

Mezi inspirací a poslušností.

Mezi společnou cestou a cizím scénářem.

A především mezi tím, co skutečně chceme, a tím, co si myslíme, že bychom měli chtít.

Dovolit si dovolit neznamená dělat si všechno, co nás napadne.

Znamená to konečně si přiznat, že máme právo rozhodovat o vlastním životě. A zároveň nést odpovědnost za rozhodnutí, která skutečně můžeme ovlivnit.

Bez toho, abychom svůj život házeli na bedra ostatním.

A bez toho, abychom celý život vláčeli na zádech jejich nesplněná očekávání.

A jestli se cestou spleteme?

No tak se spleteme.

Vždyť nejsme výpravčí celého vesmíru.

Jsme lidi.

Někdy jedeme špatně, někdy přestoupíme pozdě, někdy nám ujede poslední spoj a někdy zjistíme, že právě ta neplánovaná zastávka byla to nejlepší, co nás mohlo potkat.

Ale na konci bychom si snad mohli dovolit říct:

"Nebyl to vždycky jednoduchý výlet. Občas jsem zabloudil, občas se nechal svézt někam, kam jsem nechtěl, a párkrát jsem si pěkně nabil držku, na pár kruháčích jsem kroužil jak na kolotoči, některé křižovatky měly dlouho červenou. Ale byl to můj život."

A ne:

"Já bych býval jel jinam, ale ONI mi řekli, že nemám."

Protože na posledním nástupišti nám už nikdo nevrátí roky, které jsme strávili čekáním, až nám ONI někdo dovolí nastoupit.

A tak bychom možná místo dalšího kurzu hledání pravého já mohli začít jednou úplně obyčejnou otázkou.

Na co vlastně ještě čekáme?

Na správný věk? Správnou chvíli? Správné lidi? Správnou náladu? Nebo až nám někdo vystaví povolenku s kulatým razítkem?

A kdo ji má vůbec podepsat?

Máňa odvedle?

Tak to jsme v prdeli.

5 AHA OTÁZEK – NEŽ NÁM UJEDE DALŠÍ VLAK

1. Čí jízdní řád vlastně žijeme?

Která naše dnešní rozhodnutí vycházejí z toho, co opravdu chceme, a která děláme hlavně proto, abychom nezklamali rodiče, partnera, děti, zaměstnavatele nebo sousedy? A co se reálně stane, když si dovolíme jinou cestu?

2. Kdy jsme naposledy řekli ANO, přestože jsme uvnitř křičeli NE?

Co nás tehdy zastavilo? Skutečná odpovědnost, strach z následků, potřeba být hodní, nebo obyčejné "co tomu řeknou lidi"? A kdo za to naše ANO nakonec zaplatil?

3. Jakou cizí GPS máme pořád zapnutou?

Čí názory, pravidla a očekávání automaticky posloucháme? Ověřili jsme si vůbec, jestli nás vedou tam, kam chceme? Nebo jsme už tak zvyklí poslouchat povely, že se ani neptáme, kam jedeme?

4. Kde končí naše odpovědnost a začíná cizí náklad?

Co skutečně musíme zvládnout kvůli závazkům, které máme? Co děláme z vlastní vůle? A co jsme na sebe převzali jen proto, že si ostatní zvykli, že všechno zařídíme? Nepleteme si někdy svobodu s útěkem a jindy odpovědnost s poslušností?

5. Kdybychom dnes nemuseli nikomu dokazovat, že jsme dost dobří, kam bychom se vydali?

Co bychom dělali jinak? Co bychom přestali předstírat? Co už dlouho odkládáme? A jaký jeden skutečný, proveditelný krok můžeme udělat, aniž bychom čekali, až nám někdo dá svolení?

Poslední bučení z kravína

Možná není potřeba hned měnit celý život.

Možná stačí přestat předstírat, že žádnou volbu nemáme.

A jestli se naše vnitřní GPS ozve:

"PŘEPOČÍTÁVÁM TRASU."

Tak ji tentokrát nenechme přehlušit někým, kdo se sice tváří jako zkušený průvodčí, ale o našem cíli ví úplné hovno.

Kráva do polívky – GPS života

Bez návodu. Bez ezo polevy. A s pohledem pod pokličku.