Sedíme někde mezi ironií a touhou.
Na jednu stranu protočíme oči: "Zase komerce."
Na druhou stranu stejně někde uvnitř čekáme, jestli si na nás někdo vzpomene.
Tenhle blog není zpravodaj.
Není ani diář.
Je to občasník.
Texty vznikají ve chvíli, kdy dozrají.
Někdy častěji. Někdy s odstupem.
Podle života. Ne podle algoritmu.
Píšu o křižovatkách, kruháčích, vztazích, tichých vnitřních zlomech, číslech, kartách i o věcech, o kterých se většinou nemluví nahlas.
Ne jako návody.
Spíš jako zrcadla.
Pokud chcete denní drobné zastavení,
najdete ho na Facebookové stránce Barvy naší duše –
každý den krátký text, karta, numerologická poznámka nebo myšlenka k zamyšlení.
Blog tady na webu je pak prostor pro hlubší texty, příběhy a souvislosti, ke kterým se dá vracet.
Bez spěchu.
Bez tlaku.
Čtěte v pořadí, které si vás přitáhne.
Někdy si text najde vás dřív, než vy jeho.
Znáte to taky?
Takové to přesně *mezi dveřmi*? AHA
Ne úplně venku. Ne úplně uvnitř.
Ten moment, kdy už víme, že jdeme dál – ale ještě jsme úplně nesundaly pantofle z předešlé místnosti, situace, života?
Sedíme s kamarádkou u kafe. Ona vypráví. My posloucháme.
Za deset minut máme jasno. Vidíme souvislosti. Vidíme...
Kráva jako archetyp přežití
(aneb proč nás drží při životě to, čím pohrdáme)
(kdo jsme, když sundáme nálepky)
Rentgen vztahového trhu 2026
Tak jo. Sundáme rukavičky a podíváme se na to bez emocí, bez morálky, bez eza. Jen realita.
Bohyně, která zapomněla žít
Někde po cestě jsme se zamilovaly do představy, že žena má být bohyně.
Znělo to vznešeně. Čistě. Povznášejícím způsobem nedosažitelně. A o to více jsme se snažily...
Úvodník k seriálu, který nevychovává...
ÚPLNĚK V BÝKU: ANEB KDYŽ SE RODOVÉ KŘIVDY PŘEVLÉKLY ZA POHODOVOU NEDĚLI
...a kudy dál?
Dneska je to takový ten den, kdy by jsme radši zůstali pod peřinou.
Navenek všechno jakž takž drží pohromadě. Vypadá to stabilně. Ale pod povrchem to klokotá. Někde uvnitř víme, že musíme upravit plány. 3/ podívat se z jiných úhlů pohledu, 11/sami na sebe pod povrch, 9/analýza, syntéza. Že to, co jsme chtěli, se nebude dít úplně...
Černá, bílá… nebo zelená a žlutá? A co když ani jedna?
Lidé mluví, domy hučí, myšlenky křičí jedna přes druhou. Ale když vejdeme do chalupy, je tam jen ticho. A možná proto se právě tady, mezi dřevěnými trámy, otevře otázka, kterou už dlouho odkládáme.
Už když se dotkneme madla žlutého šuplíku, pocítíme teplo. Je v něm něco jiného než v předchozích – ohnivá síla, ale zároveň jasnost, která nás nutí se zastavit. Jak komunikujeme?












