Tenhle blog není zpravodaj.
Není ani diář.
Je to občasník.

Texty vznikají ve chvíli, kdy dozrají.
Někdy častěji. Někdy s odstupem.
Podle života. Ne podle algoritmu.

Píšu o křižovatkách, kruháčích, vztazích, tichých vnitřních zlomech, číslech, kartách i o věcech, o kterých se většinou nemluví nahlas.
Ne jako návody.
Spíš jako zrcadla.

Pokud chcete denní drobné zastavení,
najdete ho na Facebookové stránce Barvy naší duše
každý den krátký text, karta, numerologická poznámka nebo myšlenka k zamyšlení.

Blog tady na webu je pak prostor pro hlubší texty, příběhy a souvislosti, ke kterým se dá vracet.
Bez spěchu.
Bez tlaku.

Čtěte v pořadí, které si vás přitáhne.
Někdy si text najde vás dřív, než vy jeho.

Představ si, že sedíme u kávy, ty si právě dolíváš mléko (nebo nemléko, protože jsi teď ve fázi "zkusím, jestli bez laktózy budu osvícenější"), a já ti s naprostým klidem vysvětluju, že celá tvoje cesta životem je už v zásadě předem napsaná. Jenže ty na mě koukáš jako na blázna, protože jsi přece tvrdě pracovala na tom, abys měla svou...