Tenhle blog není zpravodaj.
Není ani diář.
Je to občasník.

Texty vznikají ve chvíli, kdy dozrají.
Někdy častěji. Někdy s odstupem.
Podle života. Ne podle algoritmu.

Píšu o křižovatkách, kruháčích, vztazích, tichých vnitřních zlomech, číslech, kartách i o věcech, o kterých se většinou nemluví nahlas.
Ne jako návody.
Spíš jako zrcadla.

Pokud chcete denní drobné zastavení,
najdete ho na Facebookové stránce Barvy naší duše
každý den krátký text, karta, numerologická poznámka nebo myšlenka k zamyšlení.

Blog tady na webu je pak prostor pro hlubší texty, příběhy a souvislosti, ke kterým se dá vracet.
Bez spěchu.
Bez tlaku.

Čtěte v pořadí, které si vás přitáhne.
Někdy si text najde vás dřív, než vy jeho.

Sedíme někde mezi ironií a touhou.
Na jednu stranu protočíme oči: "Zase komerce."
Na druhou stranu stejně někde uvnitř čekáme, jestli si na nás někdo vzpomene.

Znáte to taky?
Takové to přesně *mezi dveřmi*? AHA
Ne úplně venku. Ne úplně uvnitř.
Ten moment, kdy už víme, že jdeme dál – ale ještě jsme úplně nesundaly pantofle z předešlé místnosti, situace, života?

Sedíme s kamarádkou u kafe. Ona vypráví. My posloucháme.
Za deset minut máme jasno. Vidíme souvislosti. Vidíme...

Někde po cestě jsme se zamilovaly do představy, že žena má být bohyně.
Znělo to vznešeně. Čistě. Povznášejícím způsobem nedosažitelně. A o to více jsme se snažily...

Dneska je to takový ten den, kdy by jsme radši zůstali pod peřinou.
Navenek všechno jakž takž drží pohromadě. Vypadá to stabilně. Ale pod povrchem to klokotá. Někde uvnitř víme, že musíme upravit plány. 3/ podívat se z jiných úhlů pohledu, 11/sami na sebe pod povrch, 9/analýza, syntéza. Že to, co jsme chtěli, se nebude dít úplně...

Chalupa mlčí. Venku se vítr opírá do oken a v krbu praská dřevo. Otevíráme druhý šuplík – oranžový.Jeho barva je barvou života, vášně, spojení s druhými, ale i hluboké citlivosti. Oranžový šuplík v sobě nese otázku, kterou si každý položí alespoň jednou za život: