Jdeme.
Bez cukru.
Bez feministického kýče.
Bez obviňování chlapů.

Po prvním bloku, kde jsme si pojmenovaly chaos, zachraňování, ztracený instinkt a návrat bez berliček, jsme možná o trochu víc svoje. Opravdu?

nebo jen pokračuju ve scénáři, který jsem zdědil?
A vztah je jen místo, kde se to nejvíc ukáže.

(A co zůstane, když odložíš všechny koncepty)

(A kdy jsme přestaly věřit tomu, co cítíme)

(A co zůstane, když přestanu být potřebná)

(A kdy jsme si začaly myslet, že tohle je v pořádku)?

My si dneska často myslíme, že ženskost je něco, co buď máme, nebo nemáme.
Že je to nálada, šaty, energie, jiskra v očích, schopnost být měkká, krásná, jemná.

A když to zrovna necítíme, tak hledáme, čím to přetřeme. Novým účesem, víkendem ve wellness, kursem "bohyně", nebo aspoň rtěnkou, aby to nevypadalo tak prázdně. Jenže u spousty z...

a co všechno jsme ochotné obětovat, jen abychom tak nevypadaly

"Já se vztahu nebráním. Jen už nenaskakuju na ahoj, jak se máš."
"No jasně. Protože už víš, že za třemi větami může být tři měsíce tahání za nos."
"Hele… a víš, že někdy je za tím jen chlap, co prostě neumí psát básně?"

(jak jsme se naučily přežívat tím, že se zmenšujeme)

Sedíme někde mezi ironií a touhou.
Na jednu stranu protočíme oči: "Zase komerce."
Na druhou stranu stejně někde uvnitř čekáme, jestli si na nás někdo vzpomene.

Znáte to taky?
Takové to přesně *mezi dveřmi*? AHA
Ne úplně venku. Ne úplně uvnitř.
Ten moment, kdy už víme, že jdeme dál – ale ještě jsme úplně nesundaly pantofle z předešlé místnosti, situace, života?

Sedíme s kamarádkou u kafe. Ona vypráví. My posloucháme.
Za deset minut máme jasno. Vidíme souvislosti. Vidíme...