Ztracený instinkt a přeučený rozum?

(A kdy jsme přestaly věřit tomu, co cítíme)

Instinkt není ezo.
Instinkt je tělo.

Je to ten moment, kdy vejdeš do místnosti a něco ti nesedí. Takové to *něco je ve vzduchu...
Kdy ti někdo podá ruku a ty víš, že tohle nebude jednoduché. 
Kdy ti nabídnou práci a ty cítíš stažení žaludku, i když podmínky vypadají *skvěle. A ještě k tomu všichni tleskají. * Jo, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Instinkt nemluví dlouze.
Neobhajuje se.
Nedělá prezentaci v powerpointu.

Jen řekne:
Pozor. ČERVENÁ KONTROLKA. STOP!

A my jsme se naučily říkat:
Neřeš. Nepřeháněj. Buď racionální. Vždyť je to dobrý. Vždyť to myslí dobře. Vždyť si to děláš sama. Co pořád vidíš, řešíš?

Rozum jsme vycvičily jak cirkusového medvěda.
Instinkt jsme převychovaly jak neposlušný dítě.

Rozum umí argumenty.
Umí tabulky.
Umí důkazy.
Umí vysvětlit, proč to vlastně není tak hrozný.
Umí zabalit jed do čokolády a prodat ho jako dezert.
Jedeme na software hlavy, ale kde je hardware, kde je instinkt?

Instinkt umí jenom jedno.
Říct ANO.
Říct NE.

A my jsme si zvykly, že to nestačí.
Že je to primitivní, že je to tak jednoduché..
Že je to až podezřelé.
Že to nemá váhu.

Když tě někdo dlouhodobě přehlíží, rozum ti řekne:
Vždyť je unavený. Měl těžký den. Ty to taky občas nevidíš.

Když tě někdo dlouhodobě zraňuje, rozum ti řekne:
Nikdo není dokonalý. Vztah je o kompromisech. Mysli na to dobré.

Když tě práce vyžírá, rozum ti řekne:
Teď není vhodná doba měnit směr. Kam bys šla? A co lidi kolem? A co hypotéka? * No jo no, co na to řeknou lidi?

Instinkt už dávno řekl:
Tady to není ono. Tady to smrdí. Tudy NE.

Ale my ho umlčíme.
Protože instinkt neumí ani tu tabulku, ani ten argument, ani ten powerpoint.

A tak jsme začaly věřit, že být rozumná je víc než být pravdivá.

Že když nemáme pádné argumenty, nemáme právo odejít.
Že když to neumíme logicky zdůvodnit, je to jen nálada, jen hormony, jen přecitlivělost, jen unavenost, jen vyčerpanost, jen...

Jenže tělo si instinkt pamatuje.

Pamatuje si každé to nic není.
Pamatuje si každé neblbni.
Pamatuje si každé to zvládneš, vždyť ty zvládneš všechno.

A pak začne mluvit jinak.

Bolestí hlavy.
Staženým hrudníkem. Žaludkem jak na vodě.
Únavou, která nemizí ani po víkendu. Migrény. Pupínky. Zajídání.
Podrážděností, kterou svádíš na hormony, na počasí, na tchyni, na stát, na vládu, na souseda, na práci, na cokoliv.

To není slabost.
To není nemoc.
To není věk.

To je přehlušený signál, který se konečně ozývá tak nahlas, že ho nejde ignorovat.
HALOOOO TADY JSEM.

Možná jsme neztratily instinkt.

Možná jsme se jen naučily ho zpochybňovat.

Protože instinkt je nepohodlný.

Nutí tě říct NE dřív, než máš náhradní plán.
Nutí tě odejít dřív, než máš jistotu.
Nutí tě zklamat někoho jiného, abys nezklamala sama sebe.

A to se rozumu nelíbí.
To se nelíbí okolí.
To se nelíbí systému.

Rozum chce bezpečí.
Instinkt chce pravdu.

A mezi těmahle dvěma jsme si vybraly jistotu.

Jenže jistota bez pravdy je drahá.

Platíš ji energií.
Platíš ji zdravím.
Platíš ji rokama.
Platíš ji vztekem, který neumíš pojmenovat.
Platíš ji smutkem, který nemá jméno.

Ztracený instinkt není selhání ženskosti.
Není to chyba.
Není to něco, za co by ses měla stydět.

Je to důsledek.
Důsledek toho, že jsme se naučily být hodné, rozumné a zvládající.

Že jsme pochopily, že za citlivost se platí.
Že za NE se platí.
Že za pravdu se platí.

A tak jsme radši začaly lhát.
Sobě.

Ale žena bez instinktu je žena, která se musí rozhodovat jen hlavou.

A hlava umí všechno vysvětlit, obelhat, uhladit, obejít.
I to, proč máš zůstat tam, kde už dávno nechceš být.
I to, proč je ten vztah vlastně dobrý, i když v něm umíráš.
I to, proč ta práce není tak hrozná, i když tě fyzicky bolí do ní ráno vstát.

Hlava je geniální advokát.
Obhájí cokoliv.
I vězení, které sis postavila vlastníma rukama.

Možná návrat nezačíná meditací.
Možná nezačíná terapií.
Možná nezačíná další knihou.

Možná začíná tím nejjednodušším a zároveň nejtěžším:

Tohle cítím.  Tohle necítím. Tohle chci, Tohle nechci.

Bez vysvětlování.
Bez obhajoby.
Bez důkazů.

Tohle cítím.
A i když to neumím obhájit, beru to vážně.

Ne jako hysterii.
Ne jako slabost.
Ne jako přecitlivělost.

Ale jako kompas. *GPS

Které mě sice nevede vždycky tam, kde je to pohodlné,
ale vede mě tam, kde jsem já.

Protože přeučený rozum tě může dostat daleko.
Můžeš mít kariéru.
Můžeš mít barák.
Můžeš mít rodinu.
Můžeš mít všechno, co *se má.
Ale bez instinktu nepoznáš, jestli jdeš správným směrem. Tak lítáš na dalším životním kruháči a nevidíš výjezd.

Jestli to, co máš, je tvoje.
Jestli to, co žiješ, je tvůj život.
Jestli ten člověk vedle tebe je tvůj člověk.

A teď nahlas:

Tělo nelže.
Rozum jo.

Když si budeš muset vybrat mezi tím, co si myslíš, a tím, co cítíš...
vsaď na tělo.

Protože tělo tě nikdy neposlalo tam, kde jsi se ztratila.
Hlava jo.
Tělo se neplete ve směru. Rozum se plete v interpretaci. 

***Kráva do polívky
Glosy o životě, těle a realitě bez návodu.

Jestli máš pocit, že už svému cítění nevěříš, možná je čas zjistit, kdy ses ho naučila přehlušovat.