Životní cesta: Co musíme projít, abychom našli sami sebe?

Život není vždycky jednoduchý, ale právě v jeho složitosti je ukrytá hluboká krása.
Každý krok, který uděláme, nás něčemu učí, a i když se to tak občas nezdá, každý pád nás přibližuje k tomu, kým máme být.

"Člověk musí v životě odejít daleko, aby našel sám sebe." 

Kolik z nás se už cítilo ztracených, nespokojených nebo jako kdyby někam nepatřili?
A kolik z nás hledalo odpovědi jinde než doma, v jiném městě, v jiných lidech?
Odchod na neznámé místo není jen o změně prostředí.
Je to příležitost vidět se z jiné perspektivy, objevovat nové části sebe sama a pochopit, co nám skutečně chybí.

"Musí hodně ztratit, aby se dokázal těšit z toho, co mu zůstane." 

Ztráty nás učí vděčnosti. Když přijdeme o něco, co jsme považovali za samozřejmost, najednou si uvědomíme, jak důležité to bylo.
A co je ještě důležitější, naučíme se vážit si toho, co nám zůstalo.
Možná to není hodně, ale je to dost.
A právě v těchto chvílích si uvědomíme, že štěstí není o množství, ale o kvalitě.

"Musí vyslechnout spoustu lží, aby věděl, kdo říká pravdu." 

Pravda je vzácná a někdy ji najdeme až po dlouhé době hledání.
Lži nás zraňují, ale také nás posilují.
Učí nás být obezřetnými, důvěřovat své intuici a rozlišovat mezi těmi, kteří nám chtějí ublížit, a těmi, kteří stojí na naší straně.

"Musí hodně vytrpět, aby zjistil, co je skutečné štěstí." 

Bolest a utrpení jsou nevyhnutelnou součástí života.
Ale právě díky nim dokážeme ocenit chvíle radosti.
Štěstí není jen absence bolesti; je to pocit, který přichází, když překonáme těžkosti a najdeme v sobě sílu jít dál.

"Musí se nesprávně zamilovat, aby našel skutečnou lásku." 

Kolikrát jsme si mysleli, že jsme našli tu pravou lásku, jen abychom později zjistili, že to byla jen iluze?
Chyby a zklamání nás učí, co ve vztahu skutečně potřebujeme.
Každá nefunkční láska nás přibližuje k té opravdové.
A až ji najdeme, budeme vědět, že je skutečná, protože jsme na ni čekali a bojovali za ni.

Na této cestě často rezonuje moto z maturitní stužky: 

"PER ASPERA AD ASTRA" – "Přes překážky ke hvězdám". 

Toto moto mě doprovázelo přes 30 let až do mé padesátky.
Bylo symbolem síly, odvahy a schopnosti překonávat náročné situace.
Každý pád, každá ztráta, každá těžkost byly krokem blíž k mým hvězdám.
Učila jsem se, rostla a budovala život, který měl pevné základy právě díky překážkám.

Ale s věkem a zkušenostmi se můj pohled změnil. Přišel čas na nový přístup: 

"SINE ASPERA AD ASTRA" – "Bez překážek ke hvězdám". 

Už cítím, že není vždy potřeba bojovat, abych dosáhla toho, co chci.
Někdy je správné pustit, nechat věci plynout a věřit, že hvězdy jsou stále na dosah i bez neustálého zápasu.
Tento nový úhel pohledu není o tom, že bych zapomněla na hodnotu překážek, ale spíš o tom, že jsem se naučila rozlišovat, kdy je čas bojovat a kdy je čas si užívat cestu bez zbytečného napětí.

Životní cesta je plná zvratů, překážek a nečekaných událostí.
Potkali jsme spoustu lidí – někteří nás obohatili, jiní nás zranili, ale každý z nich nám něco ukázal. Prožili jsme chvíle, kdy jsme se cítili na vrcholu, i momenty, kdy jsme ztratili pevnou půdu pod nohama.
Každá radost, každá bolest a každý okamžik nás formoval.

Ztratili jsme přátele, sny, někdy i víru v sebe.
Ale právě tyto ztráty nás naučily vděčnosti za to, co máme, za to, co přetrvalo.
Naučili jsme se vidět sklenici jako poloplnou a radovat se z každé kapky, která v ní zůstala.

A přesto, že se někdy zdá, že cesta končí, není tomu tak.
Každý nový den přináší možnost jít dál, objevovat nové horizonty a nacházet nové odpovědi.

  Protože na konci cesty nejde jen o to, kam jsme došli, ale o to, kým jsme se během té cesty stali.

J.M.