UZDRAVILI JSME VNITŘNÍ DÍTĚ.   A KDO TEĎ UKLIDÍ TEN BORDEL V OBÝVÁKU?

Tak jsme zase o kus pokročili.

Dřív jsme byli prostě naštvaní. Co naštvaní, přímo nasraní. Dnes máme aktivované zranění.
Dřív nás někdo vytočil do ruda, dnes nám narušil hranice.
A když se nám něco nechce, už to není obyčejné "nechce se mi",
 ale naše vnitřní dítě právě potřebuje prostor.

A že ho potřebuje!

Rozvalilo se nám v hlavě na gauči, nožičky nahoru, pusinku našpulenou, pěstičkami buší do pomyslného stolu a ječí:

JÁ CHCUUUU!

JÁ NECHCUUU!

TO NENÍ FÉÉÉR!

A PROČ BYCH MĚLOOO?!

No vida. Dítě jsme našli. A ještě jsme mu dali mikrofon a repráky jsou nadoraz.

Na všechno dnes máme nový výraz, nálepku, samolepku, glejt, certifikát nebo alespoň odborně znějící vysvětlení nejlépe s kulatým razítkem. Jen na ty tři hrnky od kávy, které od pondělí stojí na zaschlých kolečkách rozžbrndaného kafe na konferenčním stolku, žádná odborná terminologie zatím nestačila.

Pravda, mohli bychom tomu říkat třeba projev dlouhodobě potlačované potřeby odpočinku.

A hned to vypadá líp. Zní to líp.

Takový bordel s diagnózou už přece nemůže být obyčejný bordel. To je certifikovaný bordel. A má nárok na medajli.

Ale než někomu strčíme do ruky hadr, koukněme se, kdo ty hrnky vlastně rozestavěl. Protože v některých domácnostech se léta předpokládá, že uklízení je ženská práce, zatímco mužské ručičky jsou zřejmě určeny k činnostem vyššího řádu?

Takže bacha. Ono to vnitřní dítě někdy neřve proto, že je rozmazlené. Někdy už má prostě plné zuby toho, že jeho dospělý majitel celý život posluhuje druhým.

A tady máme první kuří oko.

Kdo vlastně komu uklízí život?

Protože zajeté koleje bývají hluboké jak Mariánský příkop. Jeden všechno zařizuje, druhý si zvykne. Jeden ustupuje, druhý považuje ústupky za samozřejmost. Jeden zachraňuje, druhý se nechává zachraňovat.

A pak se jednoho dne ozve ono slavné NE.

A doma je pozdvižení.

Jak to, že už nechce? Co se stalo? Kdo mu co nakukal? Nebyl náhodou na nějakém tom semináři? Nebo, že by Máňa od vedle v nestřeženém okamžiku poradila kurz nasertivity?

No, možná byl nebo poradila. A možná tam poprvé zjistil, že nemusí celý život dělat rohožku přede dveřmi cizích potřeb.

A to není žádná hloupost.

Někdo vyrůstal v prostředí, kde se nesmělo odporovat. Za chybu se trestalo mlčením, za poslušnost rozdávala láska a za vlastní názor občas přiletěla taková ta dvojitá výchovná - jednou od ruky druhá jako bumerang od futer, že si člověk dobře rozmyslel, jestli nějaký názor ještě vůbec potřebuje.

A tak se naučil být hodný.

Neobtěžovat. Neodmlouvat. Nechtít moc. Hlavně nikoho nenasrat.

Potom dalších třicet let uklízí nejen domácnost, ale také cizí nálady, problémy, průšvihy a očekávání.

A ještě se omlouvá, že to nestíhá.

Když takový člověk konečně pochopí, proč se celý život bojí říct NE, je to pořádné AHA.

Někdy se mu opravdu uleví.

A někdy se poprvé v životě taky pořádně nasere.

Oprávněně.

Jenže teď otočme minci.

Mezi zdravým NE a pohodlným "já nemusím" je docela široký Mariánský příkop. A právě do něj se občas převrátí celý slavný vůz osobního rozvoje.

Tak schválně.

Když už víme, proč se při kritice urážíme, přestali jsme se snad urážet? Nebo jen konečně víme, na koho to hodit?

Když jsme pochopili, proč máme potřebu všechny zachraňovat, přestali jsme běhat s hasicím přístrojem k lidem, kteří si dobrovolně podpálili stodolu? Nebo už jen odborně vysvětlujeme, proč tam zase letíme?

A když jsme odhalili svůj odpor k nepříjemným povinnostem, začaly se snad řešit samy? Nebo jsme jen získali nový důvod, proč je má udělat někdo jiný?

A co když jsme si místo změny chování pořídili jen luxusnější výmluvu?

Tady se totiž potkává naše nedospělé vnitřní dítě s dospělým člověkem.

A někdy je to setkání hodně veselé. No a to by byly příběhy z natáčení, ha.

Dítě chce pochopení - má přece nárok. Dospělý potřebuje zaplatit složenky - které si nárokuje někdo jiný.

Dítě chce bezpečí, kokino, plyšáka a pohádku. Dospělý musí občas zvládnout šlápnutí do jiného druhu kokina, plyšáci došli a místo pohádky má nepříjemný rozhovor, nebo horor?

Dítě chce okamžitě všechno, co mu kdysi chybělo. Dospělý by měl vědět, že okolní svět není samoobsluha otevřená 24/7. Ale k tomu občas dospěje cestou od buka k buku.

A když vnitřní dítě začne dupat a řvát JÁ CHCUUUU, ještě to neznamená, že se celá rodina musí postavit do pozoru.

Ono totiž každé dítě potřebuje nejen lásku a přijetí.

Potřebuje taky hranice.

Ale počkat. Čí hranice vlastně řešíme?

Ty svoje, které nám mají pomoct nežít podle cizích očekávání?

Nebo ty, kterými bychom nejraději ohradili všechny kolem, aby si náhodou nikdo nedovolil očekávat něco od nás?

A co hranice, které bychom si měli nastavit sami? Kdo nám je nastaví, když se nám do toho nechce? Okolí? Život? Až nám jednou někdo pořádně přibouchne dveře před nosem?

Protože říct druhému "tohle mi dělat nebudeš" bývá podstatně příjemnější než si přiznat "tohle už nebudu dělat já".

A co takové manipulování tichem? Třídenní uraženost? Všechno svádět na minulost, stranu, vládu a souseda taky neprojde. Opravdu jsme se změnili, nebo jen čekáme, že se změní všichni ostatní?

A co když od druhých vyžadujeme pochopení, které sami neumíme dát?

Nebo se zaštiťujeme sebeláskou a obětováním se pokaždé, když po nás někdo chce obyčejnou slušnost?

A funguje to u ženských i u chlapů.

Můžeme mít přečtených dvacet knih, třicet příruček a absolvovaných deset kurzů a přesně pojmenované všechny své spouštěče. Můžeme vědět, kde nám maminka šlápla na sebevědomí, tatínek na autonomii a první láska na kuří oko.

Ale co s tím vším věděním děláme?

Dokážeme už říct obyčejné "promiň, přehnal jsem to"?

Nebo stále čekáme, až se přijde omluvit celý svět za naše dětství?

A kdo vlastně řídí ten náš dospělý život? My, nebo ten malý uřvaný šéfík, kterému jsme pořídili lepší slovník a udělali z něj ředitele domácnosti s aspirací na ředitele zeměkoule?

Jenže abychom zase nevylili dítě i s vaničkou...

Někdy je ten člověk opravdu vyčerpaný. Ne líný. Ne pohodlný. Jen tak dlouho táhl povinnosti, vztahy, práci a půlku příbuzenstva, až mu jednou došla šťáva. Šlus. Finito.

A jestli v tu chvíli nechá nádobí v kuchyni a jde dělat gaučing, svět se nezboří.

Možná by se spíš měl někdo další zvednout a vzít ten zatracený hadr do ruky.

Ale jak poznáme, kdy už člověk opravdu nemůže, a kdy se mu jen nechce? Kdy potřebuje pomoc, a kdy jsme ho naučili, že všechno za něj někdo vyřeší?

A co když je to přesně naopak?

Co když se celý život staráme o všechny kolem a ještě máme výčitky, že jsme si konečně dovolili sednout?

Komu vlastně patří ta odpovědnost, kterou tak poctivě vláčíme na zádech?

Kolik jí je té naší? Kolik nám jí někdo v nestřeženém okamžiku šikovně přihodil? A kolik jsme si jí sami naložili, protože bez role zachránce už ani nevíme, kdo jsme? Protože ten zachránce je tak IN.

A není někdy největší kus práce na sobě právě to, že přestaneme ostatním skákat na špek?

Jenže co když je to celé obráceně? Co když si ze sebepoznání uděláme tak pohodlnou peřinu, že pod ni schováme úplně všechno, na co se nám nechce sáhnout?

To je pak nevidím - neslyším - nejsem tady.

Včetně vlastního chování.

A kdo v tom má poznat rozdíl?

Ne každý odpočinek je lenost. Ne každé NE je sobectví. Ne každý výbuch vzteku je trauma.

A také ne každá výmluva je hranice.

AHA?

Možná se celé to slavné uzdravování vnitřního dítěte netočí kolem toho, abychom mu konečně dovolili všechno, co kdysi nesmělo.

Možná jde o to ho konečně vyslechnout, pochopit, obejmout, ale také mu s klidem říct, že teď už jsme dospělí.

Že se nemusíme pořád bát.

Že nemusíme všem vyhovět.

Ale že také nemůžeme pokaždé řvát, kopat kolem sebe a čekat, až nám někdo jiný utře nos, slzy i všechny životní průšvihy.

Protože dospělost není o tom, že už v sobě nemáme žádné zraněné dítě.

Je o tom, že mu nemusíme pokaždé odevzdat volant.

NO A?

Takže svoje vnitřní dítě si klidně obejmi. Pohlaď ho, vyslechni si, co ho bolí, a dovol mu konečně vyplakat to, co kdysi nemohlo. Zapni pohádku, dej si kokino, přitul plyšáka.

Ale až začne bušit pěstičkami a ječet JÁ CHCUUUU, zkus se taky zeptat, kdo to vlastně chce. To dítě, které kdysi něco nedostalo? Nebo dospělý člověk, který si zvykl, že mu dnes všechno musí někdo vynahradit?

A ten bordel v obýváku?

Nejdřív zjistíme, komu patří.

Protože uzdravovat svoje vnitřní dítě neznamená doživotně uklízet po cizích dospělých. Ale taky to neznamená, že po nás bude doživotně uklízet někdo jiný.

A jestli to naše vnitřní dítě pořád nechápe, může si klidně ještě chvíli zadupat.

My ostatní už bychom ale mohli začít používat i vlastní hlavu.

A občas obě ruce.

? Kráva do polívky
Bez návodu. Bez ezo polevy. A s pohledem pod pokličku.

Tohle je ze seriálu *Kráva do polívky. 
Připravujeme knižní edici KRÁVA DO POLÍVKY.
Další příběhy a další životní kraviny najdeš v jednotlivých dílech, které se právě chystají do tisku..
A protože každá Kráva se jednou vybarví, v knížkách si tu svoji budeš moct dokonce vybarvit po svém..

Bůůůúúu.