Vnitřní chaos jako nový normál?

(A kdy jsme si začaly myslet, že tohle je v pořádku)?

Už ani neřekneme: Jsem v totálním chaosu.
To zní moc beznadějně.

Tak radši říkáme:
Je to teď náročné období. *ha pro koho?
Mám toho hodně. * ha, zas jedu v módu užitečný blbec a zapomínám, že NE je celá věta?
Jsem přirozeně citlivá. *ha, co skrýváme za citlivost?
Prostě integruju, rostu, transformuju se. *ha, jsem zabržděná, upozaděná a v perdeli...

Zní to líp. Třeba to i prodává. Kurzy, terapie, meditace, podcasty.

Ale pojďme si to pojmenovat zobákem jak nám narostl na plnou hubu, který se do bio profilů nehodí:

Jsme zahlcené.

Ne jen prací. Ne jen dětma. Nejen tím, že nestíháme vyvenčit psa a uvařit večeři.

Jsme zahlcené sebou samými.

Informacemi o tom, jaké bychom měly být.
Možnostmi, co všechno bychom mohly a měly dělat.
Verzemi sebe, které jsme nestihly ani vyzkoušet, a už tady leze další. A je to rychlejší než střídání počasí.

Máme být klidné, ale akční. * Popelka  nebo Xena ?
Přirozené, ale upravené. *Božena Němcová u studánky nebo Kim Kardashian v gala?
Úspěšné, ale pokorné. * Margaret Thatcher nebo Matka Tereza?
Silné, ale ne moc. *Lara Croft nebo paní Columbová?
Zranitelné, ale hezky kontrolovaně – ať u toho nevypadáme ošklivě. *Bridget Jones nebo princezna Diana v televizním rozhovoru?

Tohle není evoluce.
Tohle je přetížení operačního systému.

A ten největší průser? My už si na ten chaos zvykly.

Ráno otevřeš oči a už to jede. Myšlenky přes sebe, emoce přes sebe, úkoly přes sebe, notifikace přes sebe. Sama přes sebe, bez sebe, mimo sebe...ufffff

Tělo už dávno hlásí STOP, ale hlava jede dál.
Ještě to zvládneš. Ještě trochu. Ještě dneska. Zítra si odpočineš. Zítra začneš žít jinak. Zítra.

A zítra to samý. Nasedaáááaaaaat , kolotoč se rozjíždí.../máte rády kolotoče?/no nevím, hlava se točí, občas nevydrží žaludek, drobné na další jízdu docházejí...

A tak jsme si začaly myslet, že chaos je normální.
Že v tom tak nějak žijeme všichni.
Že je to daň za to být ženská v jednadvacátým století.

Že když nemáme vnitřní klid, je to naše chyba – málo meditujeme, málo pijeme vodu, málo chodíme na terapii, málo spíme, málo sportujeme, málo se staráme, málo organizujeme, 

a taky:

málo dýcháme vědomě
málo praktikujeme vděčnost
málo si zapisujeme cíle
málo čteme seberozvoj
málo pracujeme na traumatech
málo nastavujeme hranice
málo říkáme ne
málo říkáme ano správným věcem
málo vyděláváme
málo investujeme
málo plánujeme
málo delegujeme
málo se milujeme
málo milujeme druhé
málo odpouštíme
málo pouštíme minulost
málo držíme režim
málo máme ranní rutinu
málo máme večerní rutinu
málo detoxikujeme
málo se otužujeme
málo jsme offline
málo jsme online
málo jsme online strategicky
málo jsme autentické
málo jsme produktivní
málo jsme v ženské energii
málo jsme ve flow
málo jsme v klidu
málo jsme nad věcí
málo jsme "v sobě"

Pořád něco málo.

Nikdy dost.

A to je ten paradox.
Možná nejsme v chaosu proto, že děláme málo.
Možná jsme v chaosu proto, že už dlouho děláme příliš mnoho věcí, které nám ani nepatří.

Že když nevíme, co chceme, jsme prostě zmatené.
Že když se v sobě nevyznáme, musíme na sobě víc pracovat.

Ale co když se nestalo nic jiného, než že jsme si přestaly dávat TICHO?

Ne podcasty.
Ne audio knihy.
Ne *chvilku pro sebe?!, u které stejně gůůůglíš, co uvařit k večeři.

Ticho není výstřelek pro jogínky.
Ticho není luxus, který si dopřejeme, až doděláme všechny resty.

Ticho je základní údržba nervového systému.

Stejně jako spánek. Jako jídlo. Jako voda. Jako vzduch. Jako sex.

Bez něj se všechno rozpadá do šumu.
A my ten šum vydáváme za identitu.

Já jsem prostě taková roztěkaná. ha , spíš roztikaná
Já to tak mám, já jsem kreativní chaos. ha , melu z posledního
Já bez tlaku nefunguju. ha ha ha, jedu jak tryskomyš

Možná.
A možná jen neznáme jiný režim.
Protože když v tom chaosu žiješ deset let, zapomeneš, jaký je to být v klidu.

Kráva ví, kdy si lehne

Nepřemýšlí o tom.
Nepíše si o tom deník.
Nedělá rozbor, jestli už si to *zaslouží!
Prostě si lehne. HOWG

My si leháme, až když padáme.
Až to tělo řekne stop takovým způsobem, že už nezmůžeme ani na scrollování.

A pak brečíme, že jsme vyčerpané z života. Houby s octem,
Přitom jsme jen dlouho ignorovaly úplně základní signály. ON OFFFFFFF.

Teď ten řez, ta syrová kráva, kterou potřebujeme:

Možná ten chaos není důsledek toho, že je toho moc.

Možná je to důsledek toho, že se bojíme zastavit.

Protože když se zastavíš,
když vypneš ten nekonečný proud,
když v tom tichu zůstaneš sama se sebou...ha a co sakra s tím?

Uslyšíš, co doopravdy chceš. Chci to?
A to se nemusí hodit do plánu. Komu?

Třeba zjistíš, že nechceš dál dělat práci, která tě vysává.
Že nechceš být s někým, vedle koho usínáš  a jsi vlastně sama.
Že nechceš žít život, který sis postavila na očekáváních druhých.

Chaos je bezpečný.
V chaosu není čas měnit směr.
V chaosu jen hasíš, přežíváš, děláš, že to tak má být. A nasadíš černé brýle agenta s teplou vodou.

A hasit je jednodušší než přiznat, že jsi na špatném místě.
Že jsi v jiném životě, než bys chtěla být.

Vnitřní chaos není charakterová vlastnost.
Není to tvoje identita.
Není to něco, co máš napsaný v hvězdách.

Je to stav.

A stav se dá změnit. Stačí říct DOST , UŽ NEHRAJU.
Ale jenom tehdy, když přestaneš tvrdit, že je to norma.

Protože žena, která žije dlouhodobě v chaosu,
nepotřebuje další koncept.
Nepotřebuje číst další knihu o tom, jak být produktivní.
Nepotřebuje další kurz na time management.

Potřebuje ubrat. ubra...ubr...ub...u.....u.....u

Ne ambice.
Ne sny.
Ne svou sílu.

Ale hluk.

Hluk zvenku – ty nekonečné informace, co bys měla, jak bys měla...
Hluk zevnitř – ty myšlenky, co tě ženou, i když už nemůžeš. 

A možná ten první krok není velký životní třesk.
Možná je to obyčejný, skoro trapně jednoduchý:

Dneska nic nepřidám. Dneska něco uberu. Jsem OF.

A zítra znovu. Nastavit hranice.

Konečná fáze:

Chaos není tvoje přirozenost. Je to jen prostředí, ve kterém jsi zapomněla, že se dá vypnout ventilace.

A až se to jednou rozhodneš udělat, možná zjistíš, že pod tím vším hučením je ženská, která se vůbec neztratila.

Jen čekala, až ji přestaneš přehlušovat.

Kráva do polívky
Glosy o životě, těle a realitě bez návodu.

Jestli máš pocit, že je chaos tvoje identita, pojď si o tom promluvit. Osobně nebo online – najdeš mě tam, kde se tvoří nový příběh.