Valentýn. Růže, bonboniéra… a my.

Sedíme někde mezi ironií a touhou.
Na jednu stranu protočíme oči: "Zase komerce."
Na druhou stranu stejně někde uvnitř čekáme, jestli si na nás někdo vzpomene.

A teď ruku na srdce.

Opravdu jde o kytky a slevy v obchodních centrech?
Nebo o to, že jednou za rok máme oficiální povolení říct: "Záleží mi na tobě"?

My si někdy rádi hrajeme na cyniky.
Že láska přece nepotřebuje datum v kalendáři.
Že city se mají žít každý den.
A máme pravdu.

Jenže ruku na srdce podruhé – žijeme je opravdu každý den? Nebo je odkládáme na "až bude čas"?

Valentýn není o svatém mučedníkovi ani o krvavých římských slavnostech. To jsou jen kulisy. Skutečná podstata je pořád stejná. Potřeba blízkosti. Potřeba být viděni.
Potřeba říct "jsem tady" a slyšet "já taky".

A možná právě proto tenhle svátek někdy tak dráždí.
Dotýká se místa, kde to bolí.

Když jsme ve vztahu a necítíme motýlky.
Když jsme sami a svět kolem nás zaplaví červená srdce.
Když jsme spolu, ale mezi námi je ticho.

Valentýn je zrcadlo. A zrcadlo nevyčítá. Jen ukazuje.

Ukazuje, kde jsme lásku zúžili jen na romantiku.
Kde jsme zapomněli na přátelství.
Kde jsme sami sobě nedali ani květinu, ani čas, ani dotek.

V posledních letech se něco mění.

Už to není jen o párech.
Je to o přátelích.
O ženách, které si dají víno a smějí se svým příběhům.
O mužích, kteří konečně řeknou kamarádovi, že si ho váží.
O nás, když si koupíme knihu, objednáme masáž, nebo si jen dovolíme nic nedělat a nebýt výkonná jednotka.

A tady přichází naše oblíbená mince.

Jedna strana: Valentýn jako kýč. Přehnaná očekávání. Večeře, která má zachránit to, co rok skřípe.
Druhá strana: Valentýn jako připomínka. Zastav se. Řekni to. Dotkni se.
A hrana mince? Tam stojíme my. Bez povinnosti. Bez vzdoru. S vědomou volbou.

My si často myslíme,
že když necítíme intenzivně, tak to není láska.
Že když nelítáme, tak je něco špatně.
A když je něco špatně, musí to někdo opravit.

Jenže láska někdy není ohňostroj. Je to tichý čaj večer. Společné plánování.
To, že tě někdo představí kamarádům a řekne "jsme spolu".
To, že někdo neumí objímat, ale přesto přijde blíž.

Valentýn nám může pomoct položit si jednoduché otázky.

Komu dnes chci říct, že ho vidím?
Kde ve vztahu čekám, že to "někdo" opraví místo mě?
A kdy jsme si naposledy dali lásku sami sobě?

Láska není povinná jízda na horské dráze. Někdy je to pomalý vlak krajinou. Někdy opravené srdce se sponkami. A někdy rozhodnutí, že už nebudeme čekat na velké gesto, ale začneme malým.

Tak možná letos neřešme, jestli je Valentýn komerční.
Spíš si všimněme, kde jsme my.

Krásného Valentýna...

Barvy naší duše z chalupy u Matúšů