úvod do seriálu *Kráva do polívky*

Úvodník k seriálu, který nevychovává...

Ne manifest.
Ne návod.
Ne prohlášení o duchovní zralosti.

Jen otevření dveří a pohled dovnitř.

Kráva jako surovina do polívky.
I s monologem vnitřní Gábi.
Pohledem na život a situace kolem nás.
Bez filtrů. Bez návodů. Bez nároku na pravdu.
Bez ezo koření.
Bez univerzální chuti pro všechny.
Jen realita, tělo, život
a vnitřní Gábi, která si dovolí nahlas říct, co se obvykle polyká.  

*Nevím, jestli sis toho všimla, ale svět je poslední dobou plný lidí, kteří vědí, jak bys měla žít.
Jak bys měla myslet.
Jak bys měla cítit.
A hlavně – jak bys to měla dělat správně.

A když to tak necítíš, máš smůlu.
Asi jsi to ještě dost neodpracovala.
Nebo sis nevzala správnou afirmaci.
Nebo máš málo pruhů na teplákách.
A víme přece všichni, že čím víc pruhů, tím víc adidas.

Tenhle seriál nevzniká proto, aby tě někdo učil žít.
Vzniká proto, aby se ti rozsvítila červená žárovka ve chvíli, kdy už dlouho bliká, ale ty děláš, že ji nevidíš.

Nečekej tady poučky.
Nečekej rady typu "a teď se zhluboka nadechni".
Nečekej, že tě někdo povede za ruku.

Tohle je seriál o AHA momentech.
O těch tichých, někdy nepříjemných trcích uvnitř, kdy ti dojde, že jedeš podle navigace, kterou sis nenastavila ty.
A že tvoje vnitřní GPS hlásí: přepočítávám trasu.

Je to o zastavení se.
Ne o útěku.
O tom nestahovat kalhoty, když je brod ještě daleko.
A hlavně – neskákat z mosta do Moravy jen proto, že tam ostatní skáčou a ještě si u toho dělají selfie.

Je to o pohledu do zrcadla.
A někdy i za zrcadlo.
Tam, kde už není make-up, ani role, ani výmluvy.

O zrání.
O životních křižovatkách.
O fičácích na kruháčích, kde už třetí kolo říkáš, že příště určitě sjedeš…
a stejně to neuděláš.

O hledání GPS.
A pak o zjištění, že ta navigace jsi ty sama.

Je to o sebehodnotě.
Sebeúctě.
Hranicích.
A o odpovědnosti, která není trest, ale svoboda.

O tom, jak vylézt na kopec a podívat se, odkud vlastně fouká vítr, místo abys s ním pořád bojovala.
Jak vylézt z vyjetých kolejí, i když to drncá a bolí nohy.
Jak si všimnout kuřích ok dřív, než z nich uděláš životní filozofii.
A jak neotvírat Pandořiny skříňky jen proto, že se tomu říká osobní rozvoj.

Tenhle seriál není o dokonalosti.
Je o tom, že není ostuda spadnout.
Ale je sakra škoda zůstat ležet a ještě si na tom postavit identitu.

Bude to o hrách.
O tom kdy, jak, proč, nač…
A hlavně s kým je hraješ.
A jestli vůbec chceš hrát.
Protože ne každá hra stojí za to, i když ti někdo tvrdí, že "se to tak dělá".

Bude to o selském rozumu.
O tom starém, zaprášeném, co se dneska nenosí, ale pořád funguje líp než tisíc kurzů.

A jo.
Bude tu Kráva.
Ne jako urážka.
Ale jako symbol přežití, práce, těla, reality.
A uvnitř ní bude sedět Gábi, která se občas rozhlédne a nahlas řekne:
"A tohle má jako být normální?"

Pokud hledáš návody, běž jinam.
Pokud hledáš pravdivý pohled – klidně nepohodlný, občas ironický, občas tichý – jsi tady správně.

Tohle není o tom, být lepší.
Je to o tom být víc svoje.

A někdy to začíná tím, že si dovolíš říct:
"Možná nejsem rozbitá.
Možná jsem jen jela blbou trasu."

Vítej.

Poznámka pod čarou, aby bylo jasno

Tenhle seriál není osobní zpověď ani cílená kritika jednotlivců.
Jsou to obecné pohledy, glosy a zrcadlení běžných životních situací, které potkáváme kolem sebe – i v sobě.
Nejde o psychologické, terapeutické ani lékařské texty.
Není to návod, doporučení ani univerzální pravda.
Každý si z toho bere jen to, co s ním rezonuje.
Zbytek může s klidem nechat být.

*Kráva do polívky. Bez servírování. Kdo chce, nabere si sám.

Někdy stačí jeden rozhovor, aby se přepočítala trasa.