Proč umíme radit všem kolem? Jen ne sobě?

Znáte to taky?
Takové to přesně *mezi dveřmi*? AHA
Ne úplně venku. Ne úplně uvnitř.
Ten moment, kdy už víme, že jdeme dál – ale ještě jsme úplně nesundaly pantofle z předešlé místnosti, situace, života?

Sedíme s kamarádkou u kafe. Ona vypráví. My posloucháme.
Za deset minut máme jasno. Vidíme souvislosti. Vidíme činy, které nejdou dohromady se slovy. Vidíme, kde si ubližuje. Řekneme jí to klidně, věcně, srozumitelně.

A pak přijdeme domů. Otevřeme vlastní příběh.
A najednou jsme slepé.

Čím to je?

My přece nejsme hloupé. Máme zkušenosti. Máme intuici. Máme radar. Dokážeme číst mezi řádky. A přesto dokážeme rok, pět let – někdo deset let – někdo pořád * omlouvat, tolerovat, čekat? Doufat?! Věřit, že *ještě chvíli"*.

Je to jednoduché a kruté zároveň. Když jde o vztahy, tak...

U druhých nejsme emočně zaangažované.
U sebe jsme po uši. Kdyby jenom po uši...

U kamarádky nevidíme jen jeho "možnosti".
U sebe už v tom vztahu bydlíme.

To není o tom, jestli jsme chytřejší.
To je o tom, do čeho jsme ochotné vložit čas, energii a kus sebe.

U kamarádky říkáme *On má potenciál.
U sebe říkáme *Tohle je můj plán.

U kamarádky vidíme jen jeho sliby.
U sebe už vidíme společnou hypotéku a děti se stejnýma očima.

To není o tom, kdo má vyšší IQ.
To je o tom, že jsme si tam už posadily vlastní budoucnost.

Cizí muž je *potenciál.
Náš muž je *projekt budoucnosti.

Nejde o rozum.
Jde o to, kde už jsme si vsadily vlastní srdce.

Nejde o inteligenci.
Jde o to, kam už jsme investovaly svoje sny.

To není o inteligenci. To je o investici.

Když do něčeho vložíš čas, tělo, energii, víru, naději, sny… nechceš si přiznat, že to možná nevyjde. Protože to by znamenalo přijmout ztrátu. A lidský mozek ztrátu nesnáší. Radši přidá další sázku. Ještě jednu šanci. Ještě jeden nový rok. Ještě jednu změnu energie. 
Kolik těch změn jsme ustály a kolik ještě ustojíme?

To není slabost. To je mechanismus.

A pak přijde ten moment. Tiché, neefektní AHA.
Ne drama. Ne hádka. Jen klidné poznání - už ne.

A zvláštní věc? Nejdřív je lítost. A pak úleva.
Tělo ví dřív než hlava.

A zvláštní věc?
Nejdřív přijde lítost.

Taková ta tichá.
Po tom, co mohlo být.
Po verzi nás, která si to malovala jinak.
Po všech těch *když se bude snažit...
Po tom čase, který jsme zalévaly jak kytku bez kořenů...

Pak přijde nasranost.
Ne na něj.
Na sebe.

Že jsme to viděly.
Že jsme to cítily.
Že jsme to věděly.
A stejně jsme zůstaly stát mezi dveřmi a přesvědčovaly se, že průvan je romantika.

Pak přijde prázdno.
Takové to hluché ticho.
Nikdo tě nedrží.
Nikdo tě netahá zpátky.
Ale ani nikdo netleská.

A právě tam…
v tom meziprostoru…
se to zlomí.

Protože pak přijde úleva.

Nenápadná.
Tichá.
Skoro provinilá.

Tělo se nadechne.
Ramena spadnou.
Žaludek přestane bolet.
Spánek se vrátí.

Hlava ještě jede svoje:
*Možná jsi to měla vydržet....
*Možná jsi byla moc přísná...
*Možná jsi to vzdala moc brzo...

Ale tělo už ví.
Tělo vždycky ví.

Tohle je ta doba mezi dveřmi.
Jedna noha ještě ve starém příběhu.
Druhá už cítí podlahu nové místnosti.

Není to hrdinské.
Není to čisté.
Není to bez slz.

Je to přechod.
A přechod bolí.

Ale co je na tom nejvíc zvláštní?

Úleva není radost.
Úleva je návrat k sobě.

A ten začíná přesně ve chvíli, kdy si dovolíš pustit kliku těch prvních dveří.

Často nás nebolí to, že vztah skončil. Bolí nás to, že jsme samy za sebou nestály pevněji. Že jsme posunuly hranici. Že jsme uvěřily slovům víc než činům. Že jsme viděly potenciál a zaměnily ho za realitu. Že jsme pořád leštily růžová brýle...

Jenže tady je ten nepohodlný řez.

My se nezamilováváme do reality.
My se zamilováváme do možnosti.

Do verze, kterou ten druhý může být.
Do budoucnosti, kterou s ním chceme mít.
Do představy, že když už to jednou bylo hezké, může se to vrátit.

Milujeme iluzi. A iluzi se vzdává těžko.

Proto je těžší připustit realitu než dál věřit.
Protože realita znamená konec příběhu, který jsme si napsaly.

A tak si konečně nalijeme čistého vína.

Nikdo z nás nestráví roky zbytečně. To slovo *zbytečně je jen zklamané ego, které chtělo jiný výsledek. Každý takový rok nám něco ukáže. O nás. O hranicích. O tom, jak daleko jsme schopné zajít, když milujeme. a Kupovat čas i další růžové brýle...

Možná to nebyla ztráta času.
Možná to byla lekce o sobě.

A ještě jedna věc, kterou si málokdy přiznáme.

Naděje je návyková.

Dokud existuje naděje, nemusíme se rozhodnout. Nemusíme nést odpovědnost. Nemusíme udělat ten krok do neznáma. Můžeme zůstat mezi dveřmi. A to je paradoxně pohodlnější než odejít.

Jenže naděje bez činů je jen anestetikum.

A pak přijde chvíle, kdy už hranici nejde posunout. Kdy víme, že další šance by nebyla laskavost k němu, ale zrada na sobě.

V tom momentu se něco zlomí. A často přijde klid. Tichý. Pevný.

My umíme radit ostatním, protože nejsme uvnitř jejich příběhu.
A neumíme radit sobě, protože jsme hlavní hrdinka.

Možná tedy nejde o to být tvrdší. Možná jde o to naučit se občas vystoupit z vlastního filmu. Podívat se na sebe jako na kamarádku. A zeptat se:

Kdyby tohle žila ona… co bych jí řekla?

A pak si to konečně říct taky...

Barvy naší duše z chalupy u Matúšů