Proč se dnes vztahy míjejí v prvních třech větách?

"Já se vztahu nebráním. Jen už nenaskakuju na ahoj, jak se máš."
"No jasně. Protože už víš, že za třemi větami může být tři měsíce tahání za nos."
"Hele… a víš, že někdy je za tím jen chlap, co prostě neumí psát básně?"

Ticho.

My po padesátce mluvíme tvrději.
Ne proto, že jsme zahořklé.

Ale protože už nás stálo dost energie být milé, chápající, podpůrné, tolerantní, dávající.

A víš, co je průser?

Že někdy si spleteme sílu s uzavřeností.

Protože oba přichází s historií.

Žena*Už mě nikdo nebude tahat za nos.
Muž:*Už se nikomu nebudu zpovídat.

Žena čeká investici.
Muž čeká lehkost.

Žena chce kvalitu.
Muž chce pocit, že je vítán.

A když první věty nesou víc obrany než zvědavosti,
energie se rozpadne dřív, než začne.

Možná nejde o to být měkčí. Ani tvrdší.

Možná jde o to být jasná – a přitom otevřená.

Ne reagovat na každé *ahoj, ale když přijde skutečný muž, nezaměnit ho za další test.

Vybrat si. A pak už si nevybírat dál.

Ne z rezignace. Ale z rozhodnutí.

Žena, která se nebrání vztahu.

Ale už nenaskakuje na *ahoj, jak se máš"

Není zatrpklá. Není studená. Není příliš náročná.

Jen už ví.

Ví, kolik stojí energie. Ví, jak rychle se rozdá.
Ví, jaké to je, když odpovíš na deset prázdných vět a pak si týden skládáš hlavu z ticha.

Nezahořkla. Jen přestala reagovat na minimum. A to je rozdíl.
Já to chápu.

Po padesátce už nechceš experimentovat.
Chceš stabilitu. Chemii. Páteř. Humor. Věrnost. Samostatnost. A ideálně, aby pil kafe a měl mozek.

Jenže…

My chceme chlapa s nadhledem.
Ale první tři věty mu projedeme skenerem jak letištní kontrola.

My chceme, aby byl muž. Ale když je přirozený a obyčejný, říkáme si: málo iniciativy.

My chceme kvalitu. Ale někdy hledáme jistotu víc než vztah.

A teď fakt osobně.

Já jsem si taky myslela, že mám vysoký standard. A pak mi došlo, že mám jen vysokou potřebu kontroly. Protože když kontroluju, nebolí to. Když si hlídám každou větu, nemusím riskovat.

Co je na tom nejhorší? Že vztah bez rizika neexistuje.

Proč ženy po padesátce formulují požadavky tvrději než ve třiceti?

Protože ve třiceti ještě věříš na potenciál. Na on se změní. Na stačí, když ho podpořím.
Na chemie všechno spraví.

Po padesátce už víš, že chemie neudělá páteř, podpora neudělá charakter, a potenciál není realita.

Tvrdší formulace a vymezení nejsou o přísnosti. Jsou o vymezení našich hranic. Jak se říká * poučení z krizového vývoje.
Jsou o úsporu času.

Je to jako když jdeš nakupovat s konkrétním seznamem.
Ne proto, že bys byla protivná.
Ale protože už nechceš plýtvat časem, energií.

Jenže tady začíná tření.

Pohled muže, který to čte.

Představ si ho.

Je mu třeba 55. Rozvedený. Má za sebou svůj příběh. Nechce drama. Nechce být testován.
Nechce být předem podezřelý.

Otevře seznamovací profil a čte - 

Ne FO. Ne zajíčci. Ne teoretické ladění. Ne kamarád s výhodami. Ne penisy.

Chápe to. Opravdu to chápe. Ale někde uvnitř si řekne:

Musím si tady nejdřív obhájit svou existenci?

A tady se to pak láme.

Žena píše z obrany. Muž čte jako obžalobu.

A oba přitom chtějí totéž – klid.

Kde může být žena trochu mimo?

Teď bez obalu. Standard je zdravý. Ale  i tón je energie.

Když je v textu víc zákazů než pozvání, může to působit jako přijímací řízení.

Není to vždy špatně. Jen je dobré si ale položit otázku - Je to hranice? Nebo pancíř?

Protože někdy se za *mám vysoký standard* schová strach z dalšího zklamání.

A strach, i když je zabalený do sebevědomí, je pořád cítit.

Co znamená mít standard?

Standard není seznam zákazů. Standard je klidné tohle mi nestačí.

Bez vysvětlování. Bez výčitek. Bez přednášky.

Standard je, že nenaskakuješ na *ahoj, ale zároveň když přijde někdo s respektem, nesvazuješ ho hned pravidly.

To je jemná rovnováha.

Kdo má tvořit bezpečný prostor?

Často slyšíme, že muž. Možná ano. Ale žena ho musí být schopná přijmout.

Když je muž přirozený, klidný, představí se, sdílí o sobě něco skutečného –
a žena zůstane v testovacím režimu, kontroluje každou větu, hledá červené vlajky tam, kde žádné nejsou, tak  bezpečný prostor se nedá postavit.

Protože prostor je vždycky mezi dvěma.

A teď to jádro pudla.

"Musíš si umět dobře vybrat. A pak už si nevybírat."

To není romantická hláška. To je odvaha. Protože vybrat si znamená přestat mít zadní vrátka.

A to je po padesátce sakra těžké. My už víme, jaké to je spadnout. Tak si radši držíme pevnou půdu.

A pak si stěžujeme, že není jiskra.
Musíš si umět dobře vybrat. A pak už si nevybírat..

Tohle není o tom, že se máš spokojit. To je o tom, že když už někoho pustíš do svého prostoru, přestaneš testovat každou větu, přestaneš srovnávat s minulostí, přestaneš držet zadní vrátka.

Po padesátce je těžké pustit kontrolu.
Protože víš, jaké to je spadnout.

Možná se dnes vztahy míjejí v prvních třech větách právě proto, že oba přichází s historií.

Žena: "Už mě nikdo nebude tahat za nos."
Muž: "Už se nikomu nebudu zpovídat."

A mezi tím není zvědavost. Jen obrana.

A možná nehledáme vztah.

Možná hledáme záruku.

A ta se neposílá ani v první, ani v desáté větě.

Ale vztah bez rizika neexistuje.