Proč se bojíme být obyčejné

a co všechno jsme ochotné obětovat, jen abychom tak nevypadaly

Obyčejnost má dneska špatnou pověst. Ta se dneska nenosí. Není IN.
Zní to jako selhání. Jako nedostatek snahy. Jako promarněný potenciál. Jako nic.

Být obyčejná znamená nebýt vidět. Nemít dostatek lajků, pozornosti.
Nebýt zajímavá, protože nejedu stylem *čím víc pruhů, tím víc adidas.
Nebýt inspirací. Protěže jsem nelezla na ledovec, ale umím jen upéct dobrý chleba.
Nebýt "něčím víc".

A to je v době, kdy se všechno měří výkonem, skoro společenský prohřešek.

Naučily jsme se, že obyčejná žena je ta, která to "někam - nikam nedotáhla".
Neprošla transformací.
Nevylezla na horu.
Nemá příběh, který by šel dobře prodat.
Má jen ten obyčejný život v 50 odstínech šedi, svou rodinu, vztah, práci, koníček. Nebo se o to o *prsa* snaží.

A tak se snažíme.

Ne proto, že bychom chtěly.
Ale proto, že nechceme zapadnout do oné šedi.
Do ticha.
Do normálu. Protože normál není přece normální.

Jenže…
život se z velké části odehrává právě tam. V těch každodennostech, střípcích dnů a týdnů. Nahoru, dolů. Nádech, výdech. 

V obyčejných dnech.
V rutinních ránech.
V těle, které vstane, udělá si kafe, odvede práci, postará se, vydrží.

Bez potlesku.
Bez publika.
Bez potvrzení, že "to má smysl".

A právě toho se bojíme nejvíc. Být obyčejné. Prostě být.
Že když sundáme všechny vrstvy, zůstane "jen" tohle.

Jen být ta žena, která:
– někdy neví
– někdy nemá tah na branku
– někdy chce klid víc než růst
– někdy nechce nic dokazovat

A to je dneska nebezpečné. Obyčejnost je nebezpečná.

Protože obyčejnost nejde monetizovat.
Nejde z ní udělat kurz.
Nejde z ní udělat značku.

Obyčejnost se nedá nafotit.
Jen žít.

A tak ji maskujeme.

Říkáme jí "vědomý minimalismus".
"Zpomalení".
"Návrat k sobě".

Ale ve skutečnosti se pořád bojíme, že když se přestaneme snažit být výjimečné,
nikdo si nás nevšimne.

Jenže tělo ví svoje.

Tělo nechce být výjimečné.
Tělo chce být v bezpečí.
Chce rytmus.
Chce klid.
Chce pravidelnost.
Chce bezpečí.
Chce, aby se na něj pořád netlačilo.

A tak se někde mezi krávou, bohyní a hodnou holkou začne ozývat únava.

Ne dramatická.
Obyčejná. Plíživá. Tichá...

Taková ta, co neřve, ale přestává spolupracovat.
Bolí. Tuhne. Ztrácí chuť.

Protože obyčejnost není slabost.
Je to základní stavební kámen přežití.

Bez obyčejnosti není kontinuita.
Není výdrž.
Není život mezi vrcholy.

Možná se nebojíme obyčejnosti proto, že by byla málo.
Možná se jí bojíme proto, že když ji přijmeme,
už nebude na co hrát. Nebude publikum. Nebudou výkony. Nebude pozlátko.

Žádná role.
Žádná póza.
Žádná nadstavba.

Jen my.
Den za dnem.

A to je pro ego těžší než jakýkoli růst.

Protože růst se dá plánovat.
Obyčejnost se musí unést. A to se unese jen být sama sebou, stát v realitě nohama pevně na zemi a jít krok za krokem svým životem. S důvěrou v sebe sama, sebehodnotou, sebeúctou, odpovědností i hranicemi.

Kráva do polívky
Glosy o životě, těle a realitě bez návodu.
Pokud tě obyčejnost děsí víc než výjimečnost, možná je to přesně místo, kde má smysl se zastavit – osobně nebo online.