Proč chci silného muže, ale nevydržím ho…

Jdeme.
Bez cukru.
Bez feministického kýče.
Bez obviňování chlapů.

Proč chci silného muže, ale nevydržím ho…

Silného chlapa chce skoro každá.

Ne papírového.
Ne kluka, co čeká, co řekneš.
Ne další dítě.
Protože my fakt nechceme dalšího, o koho se starat. Ale pak zjistíme, že nevíme, co jiného s nimi dělat. Protože my fakt nevíme. Byly jsme cvičené na to, co dělat s dětma, s úkolama, s chaosem, cirkusem – ale ne na to, co dělat s chlapem, který stojí.

Chceme někoho, kdo stojí.
Kdo ví.
Kdo se nerozsype při první konfrontaci.
Kdo unese náš vztek, náš pláč, naši sílu.

Chceme chlapa, co má páteř.

Jenže.

Když ho pak máme, začne to drhnout.

Protože silný muž neuhne jen proto, že zvýšíš hlas.
Nezmění názor jen proto, že jsi zvyklá řídit.
Neustoupí jen proto, že jsi uražená.

A tam to začne.

Chci silného. Ale chci mít poslední slovo.

Tohle je ta věta, kterou si nikdo nepřizná nahlas. Ale je to tak. My chceme chlapa, co stojí – ale když stojí proti nám, tak už se nám to nelíbí.  

Chci, aby vedl.
Ale jen když vede směrem, který se mi líbí. Takže nechceme vůdce. Chceme poslušného siláka. A to je asi tak reálné jako bájný jednorožec.

Chci, aby rozhodoval.
Ale aby to bylo po mém.

Chci, aby měl názor.
Ale ne jiný než já.

Chci, aby byl pevný.
Ale aby mě nepřetlačil.

Takže vlastně nechci silného muže.
Chci silného muže, který se ohne.

To není síla.
To je iluze bezpečí.
Takže vlastně nechci silného muže. Chci silného muže, který se ohne.
AHA. Tohle je pointa v jedné větě. My nechceme sílu. My chceme sílu, kterou můžeme ohýbat. A to není síla. To je guma. 

Silný muž aktivuje moji slabinu.

Když vedle tebe stojí muž, který se nebojí říct NE,
najednou nemůžeš manipulovat mlčením.
Nemůžeš si hrát na oběť.
Nemůžeš držet vztah přes kontrolu.

A to bolí, sere, vytahuje všechny kuří oka., manipulace, loutkování, metody cukru a biče...

Protože spousta z nás se naučila mít moc jinak. Podle vyjetých kolejí rodinných vztahů, pseudo představ, EGA, .

Ne silou.
Ale strategií.

Tichou kontrolou.
Emočním tlakem.
Větou *v pohodě, se skřípějícíma zubama, i když nic není v pohodě.
Tím, že všechno zařídíme – a pak jsme vyčerpané a nas*rané.

Silný muž tuhle hru nehraje. Protože silný muž nemá potřebu se přizpůsobovat manipulaci. On buď stojí, nebo odejde. A to je pro nás děsivé – protože my jsme zvyklé, že se muži ohýbají. A když ne, tak nevíme, co s tím.

A tak se cítíme ohrožené.

Nejde o něj. Jde o mě.

Když nevydržím silného muže,
často to není proto, že je moc dominantní.

Je to proto, že vedle něj nemám kontrolu.

A já jsem zvyklá ji mít.

Z dětství.
Z minulých vztahů.
Z role, kterou jsem si vybudovala.

Já to zvládnu..
Já to udržím.
Já to odřídím. A křečovitě držíme úsměv ve stylu KEEP SMILLING i volant i neúplnou mapu s GPS souřadnicemi..

A najednou někdo říká:
Nemusíš.

A já nevím, kdo jsem, když nemusím řídit.

Silný muž tě nenechá být matkou.

A tady to píchne. 

Protože my se často schováváme do mateřství, abychom nemusely být ženy. Matka má moc. Matka kontroluje. Matka je nepostradatelná. Žena vedle silného muže je jen žena. Rovná. A to je někdy míň než ta matka. 

Spousta z nás je silná, protože musela být.
Držely jsme rodinu.
Držely jsme vztah.
Držely jsme chaos.

A když přijde muž, který to unese sám,
nemáme kam dát svou sílu.

Nemáme koho zachraňovat.
Nemáme koho řídit.
Nemáme koho opravovat.

A bez té role jsme najednou nahé.

Bez funkce.
Bez masky.
Jen žena. JEN JÁ.

A to je děsivější než slabý chlap.

Pravda, kterou nechceme slyšet

Možná nechci silného muže.
Možná chci muže, kterého zvládnu. 

Protože zvládnutelný muž je bezpečný. Nezraní. Ale taky nenadchne. Nedojme. Nenadzvedne.

A my pak brečíme, že není jiskra. 

Protože když ho zvládnu,
nemůže mě zranit tak hluboko.

Silný muž má hranice.
A hranice znamenají riziko.

Může říct:
Takhle ne zlato.

Může odejít.
Může se neohnout.
Může mi ukázat, kde přeháním.

A to bolí víc než slabý chlap, co jen kýve.

A teď to nejtvrdší

Silného muže nevydrží žena,
která ještě sama sobě neunesla sílu. Protože když já se bojím své vlastní síly, jak bych mohla unést jeho? Já ho budu vnímat jako hrozbu, ne jako partnera.

Protože když dva stojí rovně,
není kdo by se schoval. A to je ta největší výzva. Ve vztahu dvou dospělých není kam utéct.
Není role matky, není role dítěte, není zachránce, není oběť. Jen dva lidi, který musí stát rovně.
A to je dřina.

Není kdo by vedl z pozice nadřazenosti.
Není kdo by byl dítě.

Jsou tam dva dospělí.

A dospělost není romantická.
Je rovná.
Někdy tvrdá.
Někdy bez aplausu.

Tak co s tím?

Ne hledat slabšího.
Ne zmenšovat sebe.
Ne dokazovat, že jsem silnější.

Ale podívat se:

– Co ve mně potřebuje mít kontrolu?
– Čeho se bojím, když ji pustím?
– Co by se stalo, kdybych vedle silného muže nemusela nic řídit?

Možná by se nestalo nic dramatického.

Možná bych si jen poprvé odpočinula.

A možná bych zjistila,
že silný muž není hrozba. Ale win - win bytí.

Hrozba je moje potřeba mít věci pod kontrolou. Ne on. Ne jeho síla. Ale můj strach z toho, že když nebudu řídit, tak spadnu. A on to možná nechytí. Nebo jo? A právě ta nejistota je k nevydržení.

*Kráva do polívky
Glosy o vztazích, moci a realitě bez cukru.

Jestli tě silní muži přitahují a zároveň vytáčejí,
možná nejde o ně.

Možná jde o to, že poprvé stojíš vedle někoho,
kdo se nebojí stát taky.