Návrat k sobě bez spirituální berličky?

(A co zůstane, když odložíš všechny koncepty)

Závěr bloku *Kráva a identita ženy ze seriálu *Kráva do polívky je pevný.
Ne motivační.
Ne ezoterický.
Žádné světlo na konci tunelu.

Spíš vypnutí neonů.

Návrat k sobě se dneska prodává hezky.

Vonná svíčka.
Jóga při západu slunce.
Workshop o ženské energii.
Retreat v horách.
Kruh, kde si předáváme moudra a sdílíme zranitelnost.
A všichni pláčou a objímají se a je to krásnýýýýý... a sluníčkovýýýýý a obláčkovýýýýý....

Neříkám, že je to špatně.
Není.

Říkám, že to často nestačí.

Protože návrat k sobě není atmosféra.
Není to výzdoba.
Není to playlist na Spotify.

Je to konfrontace.

Není to moment, kdy se cítíš víc napojená.
Je to moment, kdy přestaneš utíkat.

A tady se láme chleba.
Tady se láme žena.
Tady se láme život.

Protože my si rády pomáháme konceptem.

Když jsme unavené, hledáme techniku.
Když jsme ztracené, hledáme metodu.
Když jsme v chaosu, hledáme další systém.
Když se v sobě nevyznáme, hledáme kurz, terapii, knihu, guru, kamarádku, rameno, ruku, kapesník, kompas, sebe...

Jenže systém je pořád TO venku.

A návrat je dovnitř.

Bez hudby. Bez fanfár. Bez potlesku.
Bez vedené meditace. Bez vedení za ruku. Bez motivačních příruček a zaručených rad.
Bez někoho, kdo ti řekne, že to děláš dobře. Bez potvrzení. Bez předání odpovědnosti.
Bez zpětné vazby.
Bez potlesku. 
A najednou – ticho. Bez potlesku? To je horší než výpadek proudu. 

Jen ty.
A to, co cítíš, když všechno ostatní ztichne.

AHA.
Tady to je.
To ticho.
To prázdno.
Ta nejistota.

Někdo tomu říká Bůh.
Někdo bytí.
Někdo přítomný okamžik.

Ale možná je to jen realita bez filtru.

Teď ten nepříjemný kus, který nikdo nechce slyšet na retreatu:

Možná nechceme návrat.
Možná chceme lepší verzi útěku.

Chceme jiný kurz.
Jiný výklad.
Jinou fázi, jinou frázi.
Jinou transformaci.
Jiný název pro to samé.

Ale pořád nechceme říct -

Tohle už dělat nebudu. Tohle už dělat nechci.
Tady už zůstávat nechci.
Takhle už se k sobě chovat nebudu.

Protože to není duchovní.
To je praktické.

A praktický věci bolí víc než duchovní vhledy.

Duchovní vhled je jako fejeton.
Přečteš, pokýváš, pošleš dál.
A večer usneš stejně jako včera.

Praktické rozhodnutí je jako sekera.
Jednou uřízneš a už to nenaroste. Konečná. Čistý řez. Jo bolí...

Návrat k sobě bez berličky znamená:

– přestat se schovávat za to, že teď jsem prostě ve fázi
– přestat čekat na znamení
– přestat hledat potvrzení, že to, co cítíš, je správně
– přestat žádat o svolení být sama sebou

Znamená to unést vlastní rozhodnutí.

Bez aplausu.
Bez podpory skupiny, bez berliček, bez lízátek, bez obrázku se slonečkem...
Bez potvrzení, že jsi na vyšší úrovni vědomí. 

Jen obyčejné...

Tohle je moje.
A tohle už není.

Bez vysvětlování.
Bez obhajoby.
Bez powerpointu.
Bez manifestu.

A ano, můžeš dál meditovat.
Můžeš dál chodit na terapii.
Můžeš dál číst knihy.
Můžeš dál chodit na kruhy a retreaty.

Ale pokud ti to slouží jako náplast, ne jako nástroj, zůstáváš na místě.
Nemusíš vědět všechno. Stačí vědět, co už nechceš. To je víc než dost. 

Jen s hezčí výzdobou. 

Návrat k sobě není zážitek.
Není to workshop.
Není to víkend v tichu ani ve tmě.

Je to disciplína. TVOJE.

Není to pocit napojení.
Je to ochota říct pravdu i tam, kde se ti to nehodí.

Není to otevření srdce.
Je to zavření úst, když chceš vysvětlovat, proč děláš, co děláš.

Možná největší spirituální akt není otevřít korunní čakru.

Možná je to říct:

Ne.

Ne práci, která tě drtí.
Ne vztahu, kde mizíš.
Ne roli, která tě vyčerpává.
Ne zachraňování, který tě stojí energii a život.
Ne povinnostem, co ti nepatří.
Ne lidem, co si jen berou a serou.
Ne své vlastní minulý verzi.

A možná taky:

Ano.

Ano tichu.
Ano hranicím.
Ano obyčejnosti.
Ano tomu, že nemusíš být víc.
Ano tomu, že nejsi dokonalá.
Ano tomu, že nevíš.
Ano tomu, že teprve budeš...Ještě nevíš co a kde a kdy a s kým, ale už fakt víš co NE.

Návrat k sobě bez berličky není romantický.

Je tichý.
Neviditelný.
Někdy osamělý.
Někdy nudný.
Někdy trapně jednoduchý.

Ale je skutečný.

A když už jednou přestaneš hledat další koncept,
zůstaneš stát sama se sebou.

Ne jako bohyně.
Ne jako zachránkyně.
Ne jako hodná holka.
Ne jako superžena.
Ne jako vzor.
Ne jako někdo, kdo se musí zlepšit.

Jen jako žena.
Která ví, že už nepotřebuje další rámec,
aby věděla, kdo je.

Kráva do polívky

Glosy o životě, těle a realitě bez návodu.

Jestli hledáš návrat, možná začíná tam, kde přestaneš hledat další cestu ven.

A to je konec prvního bloku.

Žádné a žili šťastně až do smrti.
Žádné teď už bude všechno dobrý.

Jen ženská.
U stolu.
S perem.

A tisíc dalších, který si ten text pošlou mezi sebou a řeknou si - 
Tak já v tom nejsem sama.

A to stačí...

********GPS životních kruháčů