Když být ženou přestalo být přirozené

(kdo jsme, když sundáme nálepky)

Pamatujeme si ještě dobu, kdy být ženou nebylo téma. Prostě jsme byly.
Nebylo to něco, co by se řešilo, ladilo, studovalo nebo obhajovalo.
Bylo to prostě dané. Jako dech. Jako tělo. Jako rytmus dne.

A pak se to někde nenápadně zlomilo.

Ne jedním velkým třeskem, ale drobnými posuny, které se časem poskládaly do nového normálu.
Začaly jsme přemýšlet, jaké bychom měly být.
Jaká ženskost je správná. Jaká už ne.
Co je málo. Co je moc. Co je vědomé. Co je "ještě staré".
Podle koho? Proč? Kdo to určuje? Kam nás tlačí?

A tím, jak jsme se snažily být správně, se z přirozenosti stal výkon, tlak.

Najednou nestačilo být.
Muselo se to umět pojmenovat. Zařadit do nějaké škatulky. 
Vysvětlit. Odůvodnit. Bagatelizovat.

Začaly jsme sbírat nálepky a lajky jako potvrzení existence. Od někoho, něčeho z venku.
Silná. Samostatná. Vědomá. Pracující na sobě. Xena i Popelka. Manažerka i matka. S ostrými lokty i ta hodná holka.
A čím víc jich bylo, tím větší vnitřní chaos.

Protože někde uvnitř pořád zůstával pocit, že tohle nejsme my celé.

Být ženou přestalo být přirozené ve chvíli, kdy jsme se začaly dívat na sebe očima někoho jiného.
Kdy jsme se odpojily od těla a přesunuly se do hlavy. Do programů a chaosu. 
Kdy jsme si začaly vysvětlovat věci, které se dřív prostě žily. A čekáme potvrzení z vnějšku.

Tělo přestalo být domovem.
Stalo se projektem. Dál, výš, lépe, rychleji...
Něčím, co je potřeba hlídat, kontrolovat, opravovat, zkrotit. Pořád nějaká upgrade,..

A intuice?
Ta se ocitla někde mezi "ještě si nejsi jistá" a "tohle není racionální" a "tohle není na vědeckém základě" a "tohle mi nikdo nepotvrdil" .

Začaly jsme věřit, že když necítíme jasno, je s námi něco špatně.
Že nejistota je chyba.
Že obyčejnost je selhání. A tak hledáme  v těch báječných 50 odstínů šedi a motáme se v 50 odstínech šedi běžného života.

Jenže možná se nestalo nic jiného než to, že jsme se přeučily být samy sebou.

Možná jsme si jen zvykly žít podle nálepek místo podle vnitřního kompasu.
Možná jsme si spletly růst s tlakem.
A vědomí s kontrolou.

A teď stojíme v bodě, kdy se ptáme:
Kdo jsem, když sundám všechny ty role?
Když nejsem ta silná.
Ta vědomá.
Ta, co má jasno.

A právě tahle otázka je nepohodlná.
Protože pod ní už nejsou odpovědi zvenčí.
Jen ticho. Tělo. A pravda, která není naleštěná. Jen já.

Možná nejsme rozbité.
Možná jsme jen dlouho nežily podle sebe. Možná je na čase se přestat přizpůsobovat, pasovat do rolí a škatulek.

A možná návrat k přirozenosti nezačíná tím, že se staneme "lepší ženou",
ale tím, že si dovolíme být obyčejně skutečné.

Bez vysvětlování.
Bez obhajování.
Bez nálepek.

O seriálu:
Kráva do polívky – glosy o životě, těle a realitě bez návodu. Pokud se tě text dotýká víc, než je ti milé, můžeš ho se mnou rozebrat třeba osobně nebo online.