Kráva jako archetyp přežití

(aneb proč nás drží při životě to, čím pohrdáme)

Kráva není hezká.
Není rychlá.
Není efektní.
Není instagramová.

A právě proto přežila všechno.

Když se řekne kráva, většině z nás naskočí urážka.
Něco těžkého. Neohrabaného. Příliš tělesného.
"Nebuď kráva."
"Chováš se jak kráva."
"Ztloustla jako kráva."

Zvláštní, jak snadno jsme z archetypu přežití udělaly nadávku.

Kráva totiž není o výkonu.
Je o udržení života.

Neřeší, jestli je dost vidět.
Neřeší, jestli je dost vědomá.
Neřeší, jestli má potenciál.
Řeší, jestli je co žrát, kde stát, kde zabučet, kde si lehnout a kdy se nepřetrhnout.

A tohle je přesně ta rovina, kterou jsme se naučily přeskakovat.

My jsme si zvykly chtít být víc.
Výš. Dál. Lépe. Vědoměji. Čistěji. Lehčeji.
Zatímco kráva chce přece přežít zimu.

My chceme růst.
Kráva chce vydržet.

A právě proto je kráva archetyp, který jsme odsunuly stranou.
Protože připomíná tělo. Hmotu. Únavu. Rytmus.
A my jsme si řekly, že tohle už je málo.

Jenže…
když odřízneš archetyp přežití, tělo to stejně dožene.

Vyhoření. Vyčerpání. Kolaps. Nemoci. Deprese. Nasranost. 
Totální vyčerpání, které už nejde "zpracovat".

Protože kráva se nedá obejít.

Kráva ví, že když se dlouho dojí bez doplnění energie, padne.
Že když se pořád rozdává a nevrací se k sobě, dojde mléko.
Že když nemá prostor ležet, přežvykovat a nic nedělat, tělo si ho vezme samo.

My jsme se naučily být vším možným, jen ne krávou.
Bohyní. Xénou. Vírou. Světlem.
Ale zapomněly jsme být nositelem života.
A přitom v některých civilizacích je kráva posvátná.

A pak se divíme, že jsme unavené.
Že jsme podrážděné.
Že nás bolí tělo a nevíme proč.

Kráva se nesnaží být víc.
Ona je.

Nese tíhu.
Nese odpovědnost.
Nese den za dnem.
Bez potlesku. Bez certifikátu. Bez rituálu.

A přesně tady je její síla.

Ne v kráse.
Ne v duchovní výšce.
Ale v tom, že zůstává stát, když ostatní omdlévají.

Možná jsme si spletly slabost s tělesností.
A sílu s výkonem.

Možná jsme zapomněly, že bez archetypu krávy
– bez zakořenění, bez obyčejného bytí, bez práva být občas pomalé, těžké, obyčejné –
se žádná bohyně dlouho neudrží.

Protože bohyně bez krávy nemá kde stát.

A návrat k sobě někdy nezačíná afirmací,
ale tím, že si dovolíme říct:

"Teď nepotřebuju růst.
Teď potřebuju přežít.
A to je v pořádku."

*Kráva do polívky
Glosy o životě, těle a realitě bez návodu.
Pokud se tě text dotýká víc, než bys čekala, můžeš ho se mnou rozebrat osobně nebo online.