Když si ženskost dokazujeme výkonem

My si dneska často myslíme, že ženskost je něco, co buď máme, nebo nemáme.
Že je to nálada, šaty, energie, jiskra v očích, schopnost být měkká, krásná, jemná.

A když to zrovna necítíme, tak hledáme, čím to přetřeme. Novým účesem, víkendem ve wellness, kursem "bohyně", nebo aspoň rtěnkou, aby to nevypadalo tak prázdně. Jenže u spousty z nás ženskost nezmizela. Jen se převlékla do montérek.

A ty montérky mají jméno: výkon.

Začne to nenápadně.
My nechceme být "jen tak".
My chceme být k něčemu. Nějak užitečné.
Nějak správné. Nějak obdivované.
Ne nahlas, samozřejmě. Nahlas řekneme, že nám na tom nezáleží.
Ale uvnitř jedeme tichý kalkul: když budu dost dobrá, někdo mě konečně uvidí.
Když budu dost výkonná, nikdo mě nepustí.
Když všechno zvládnu, budu v bezpečí.
A když se mi to podaří, tak mi život snad přestane házet klacky pod nohy, protože si to přece zasloužím.

Tenhle mýtus je krásný. A taky je to lež.

Výkon není ženskost. Výkon je pojistka.

My si z výkonu uděláme důkaz, že máme právo existovat. Ne že jsme dost. Ale že nejsme na obtíž. Že jsme přínos. Že jsme "ta, co to drží". To je přesně ta věta, která zní jako pochvala, ale ve skutečnosti je to trest. Protože když nás někdo chválí za to, že "to držíme", tak nám tím říká: prosím tě, hlavně nepouštěj. Hlavně se nerozpadni. Hlavně nezačni chtít něco pro sebe. Hlavně nezačni být člověk. A my na to kývneme, protože to známe. Protože to máme naučené dávno před prvním partnerem.

Tady je ten nepříjemný moment: ženskost se u spousty z nás přestala prožívat a začala se vykazovat. Jak v práci. Jak v domácnosti. Jak ve vztahu. A hlavně jak v hlavě.

Ženskost jako projekt.

Uděláme si z ní plán. Budu víc odpočívat. Budu víc pečovat. Budu víc cvičit. Budu víc komunikovat. Budu víc sexy. Budu víc přítomná. Budu víc "v harmonii". A když se nám to nedaří, tak to vyhodnotíme jako další selhání. Chápeme tu absurditu? My se snažíme dostat do ženskosti způsobem, kterým se z ní právě vyhazujeme.

A pak to přijde do vztahu a začne to být ošklivé.

Když si ženskost dokazujeme výkonem, tak ve vztahu neodpočíváme v přítomnosti. My makáme na výsledku. My chceme, aby vztah fungoval. Aby byl správný. Aby měl smysl. Aby nás nesoudili. Aby děti byly v pohodě. Aby byl klid. Aby to šlapalo. A tak se žena stane manažerkou vztahu. Plánuje. Hlídá. Připomíná. Tlačí. Zajišťuje. Drží atmosféru. Dělá most mezi lidmi, co spolu neumí mluvit. A pak se diví, že se jí nechce sex. No jistě. Kdo by chtěl spát s někým, komu dělá projektovou tabulku?

Výkon ženu vysuší. Ne protože je slabá. Ale protože její tělo není stroj na permanentní "musím". Tělo je chytré. Když cítí, že jsme v režimu přežití, vypne to, co je pro přežití "zbytečné": chuť, rozkoš, hravost, měkkost, důvěru. To není porucha. To je ochrana. Jenže my si to vyložíme jako další důkaz, že jsme rozbité. A tak přidáme. Více výkonu, více kontroly, více snahy. A kruháč se roztočí.

A teď ten bod, kde se to láme v nás samotných.

Když si ženskost dokazujeme výkonem, neumíme přijímat. Přijímat pomoc, peníze, péči, lásku, čas, kompliment. Všechno musíme odpracovat. Jako by nám někdo dal do ruky účet a řekl: tady to máš, splať. A my splácíme i věci, které nikdy nebyly dluh.

My si často neseme starý vnitřní zákon: "Když nebudeš užitečná, nebudeš milovaná." A tady je ten vtip: tenhle zákon není o lásce. Tenhle zákon je o strachu. Je to strach z opuštění převlečený za morálku. A je to tak vyleštěné, že to vypadá jako ctnost.

RAW řez – Kuří oko

Ženskost, kterou si musíme zasloužit, není ženskost. To je otroctví v krajkovém prádle.

Jo. Přesně tohle.

A teď co s tím, bez návodů, ale s kompasem.

My nepotřebujeme být "víc ženské". My potřebujeme přestat být tak strašně vydřené. Potřebujeme se podívat, kde jsme si ženskost zaměnily za roli. Kde jsme si ji zaměnily za výkon. Kde jsme si ji zaměnily za to, že jsme "hodné, silné a schopné". Protože hodná, silná a schopná žena je super. Dokud to není její jediný způsob existence.

Kdo jsme, když sundáme nálepky?

Tohle je přesně ta otázka prvního okruhu "krávy": kdo jsem, když nejsem ta, co všechno drží. Když nejsem ta, co se stará. Když nejsem ta, co ví. Když nejsem ta, co to zvládne. Když nejsem ta, co se přizpůsobí. Když nejsem ta, co "to nějak dá". Co zbyde?

Zbyde tam často únava. Prázdno. Vztek. Smutek. A hlavně strach. Ne z toho, že bychom to nezvládly. Ale z toho, že když přestaneme makat, někdo uvidí, že jsme obyčejné. A obyčejnost je pro mnoho z nás největší tabu, protože jsme si ji spojily s tím, že si nás nikdo nevšimne.

Jenže tady je druhá strana mince, kterou výkon nikdy nepřizná: ženskost není to, co vyrobíme. Ženskost je to, co dovolíme. Je to schopnost být ve svém těle doma. Ne být pořád na cestě k nějaké verzi sebe, která konečně bude dost.

A možná je to celé ještě prostší a zároveň tvrdší: ženskost se neprokazuje. Ženskost se žije. I když to zrovna není hezké. I když je to unavené. I když to není instagramové.

Takže otázka na konec, kterou si můžeme položit bez okras a bez přetvářky:

Kde dneska makáme na tom, aby nás někdo mohl milovat, místo toho, abychom se konečně přestaly zrazovat?

Protože dokud si ženskost dokazujeme výkonem, budeme pořád čekat na medaili. A život nám ji stejně nedá. Život nám dá maximálně další úkol.

A my už víme, kam to vede. Ne do háje zeleného. Do pr...

Barvy naší duše.
Spousta z vás mi píše, že se v těch textech poznává.*

Proto otevírám osobní rozbory 1:1 online.
60 minut *1200 Kč. 

Konkrétní téma. Jasný rámec.

Kdo chce, napište mi zprávu.