„Jin a jang nejsou o dobru a zlu. Jsou o pohybu. A vztahy taky.“

Černá, bílá… nebo zelená a žlutá? A co když ani jedna?

Když se řekne "jin a jang", většina lidí si vybaví černobílý znak.
Jedna půlka tmavá, druhá světlá. V každé oko té druhé.
V lepším případě v tom vidíme rovnováhu.
V horším – rozdělení.
Dobro a zlo.
Muž a žena.
Aktivní a pasivní.
Správně a špatně.

A tady někde to začne drhnout.
Stejně jako ve vztahu, když se začneme ptát: "Kdo z nás má pravdu?"
A přestaneme si všímat, že jsme přestali tančit.

Možná to kdysi vůbec nebylo černobílé.
Některé staré zdroje mluví o žluté a zelené. Barvách života, země a pohybu.
Ne o vině a trestu, ale o cyklu. O tom, že všechno má svůj čas, a nic není definitivní.

A stejně tak ve vztahu:

Někdy jsem v klidu, jindy v pohybu.
Někdy držím prostor, jindy bourám zdi.
Někdy jsem voda, jindy oheň.
A někdy jsem bahno – a i to má své místo.

Ale my si to často uděláme černobílé.
"Já jsem ta hodná. On je ten zlej."
"Já dávám. On bere."
"Já se snažím. On kašle."
A možná je to někdy i pravda. Ale co když je to jen fotka z jedné vteřiny?
Co když jsme právě v tom místě cyklu, kde se země chvěje a voda kalí?

Vztah není statický znak. Je to pohyb. Tajemný tanec dvou sil.
A když se přestaneme snažit o pravdu a začneme se dívat na pohyb,
uvidíme mnohem víc než jen vinu a oběť.

Co když...

...nemusíme být ani černí, ani bílí?
...co když někdy potřebujeme být zelení? Jít. Růst.
...a jindy žlutí? Zastavit. Zakořenit.

Co když vztah není o tom "kdo je jaký", ale kde jsme právě teď?

A co když ta malá tečka v protilehlé barvě jen říká:
"Vždycky tu je i druhá možnost. I v tobě. I ve mně."

Tak si to zkus.

Příště, až budeš mít chuť někoho označit barvou, zeptej se spíš:

🟢 "Nepotřebuju teď trochu zelené? Růst, i kdyby sama?"
🟡 "A nejsem už moc žlutá? Nezapomněla jsem se hnout?"

A jestli v tobě právě bublá černá nebo bílá – dej jim prostor. Ale nezůstávej v nich dlouho.
Pohyb je život. A vztah, co se nehýbe, je jen socha dvou figurín.