JAZYKY LÁSKY. ZTRACENO V PŘEKLADU.


aneb Máme se rádi. Tak proč se vedle sebe někdy cítíme tak sami?

"Já už opravdu nevím, co víc bych měl dělat. Starám se, zařizuju, vydělávám, opravím, co je potřeba. A ona mi pořád říká, že jí nedávám najevo lásku."

Sedí u stolu, trochu rozčilený, trochu zklamaný. Podle svého názoru dělá všechno, co má správný partner dělat.

A doma mezitím sedí žena, která by ten večer klidně vyměnila opravený kohoutek, umyté auto a zaplacenou pojistku za obyčejnou půlhodinu, kdy by se jí zeptal, co ji trápí, a skutečně poslouchal odpověď.

Tak kdo z těch dvou má pravdu?

Možná oba.

A možná si už několik let povídají o lásce, jen každý úplně jiným jazykem.

Jeden říká: "Podívej, co všechno pro nás dělám."

Druhý slyší: "Na mě samotnou ti nezbývá čas."

A pak se oba diví, že jejich snaha končí někde mezi nepochopením a výčitkou.

Co když problém není v tom, že láska chybí? Co když se ztratila cestou mezi odesílatelem a příjemcem?

Když láska přijde, ale nikdo ji nepřevezme

Lásku si často představujeme jako něco, co je samo o sobě srozumitelné.

Přece když někoho milujeme, tak to ví.

Jenže jak?

Někdo potřebuje slyšet, že je pro druhého důležitý. Že ho má rád, že si ho váží, že ho vidí.

Jiný si takových slov tolik nevšímá. Zato si pamatuje, kdo přišel pomoct, když mu bylo těžko. Kdo se postaral o děti, když onemocněl. Kdo nemusel být třikrát požádán, aby udělal něco, co bylo potřeba.

Někdo potřebuje společný čas. Obyčejnou procházku, rozhovor u kávy nebo večer bez telefonu.

Další ocení objetí, dotek, blízkost.

A někomu udělá radost drobnost, kterou ten druhý přinese jen proto, že si na něj vzpomněl.

Právě o těchto různých způsobech vyjadřování a přijímání náklonnosti se často mluví jako o jazycích lásky.

Je to docela užitečná představa.

Ne jako vědecký test, který nás zařadí do pěti šuplíků, ale jako připomínka, že druhý člověk nemusí vnímat lásku stejně jako my.

A tady se dostáváme k prvnímu kuřímu oku.

Dáváme tomu druhému lásku způsobem, kterému rozumí on, nebo způsobem, který nejlépe vyhovuje nám?

Jenže my přece víme, co je láska!

Třeba jsme vyrůstali v rodině, kde se o citech příliš nemluvilo.

Nikdo nikoho každou chvíli neobjímal. Nikdo u večeře nepronášel dojemná vyznání.

Ale když někdo potřeboval pomoc, ostatní přišli.

Táta opravil kolo. Máma uvařila oblíbené jídlo. Babička nám přibalila do tašky další dvě buchty, přestože jsme přísahali, že opravdu nemáme hlad.

Láska se tam neříkala.

Láska se dělala.

A tak jsme si možná odnesli přesvědčení, že největším projevem lásky je postarat se.

Jenže někdo jiný vyrůstal v rodině, kde se hodně mluvilo, objímalo, zajímalo o pocity a sdílelo, co kdo prožívá.

A pak se tihle dva potkají.

Jeden má pocit, že dává všechno.

Druhý má pocit, že nedostává nic.

A co když nikdo z nich není bezcitný? Jen každý používá slovník, který se naučil někde jinde?

To samozřejmě neznamená, že všechno naše chování pochází z dětství. Člověk se mění, učí a reaguje také na zkušenosti, které získal dávno potom.

Ale někdy stojí za to podívat se, co považujeme za samozřejmý projev lásky.

Protože pro druhého to samozřejmé být nemusí.

Teď obrátíme minci

Představme si opačnou situaci.

Žena každý den partnerovi vypráví, jak moc ho miluje. Posílá mu zprávy, plánuje společné večery, chce si povídat.

A on by si přál jediné.

Aby si všimla, že už několik týdnů řeší vážný problém v práci, že je unavený a že nepotřebuje další dlouhý rozhovor o vztahu, ale trochu prostoru a konkrétní pomoc.

Ani tady není automaticky jasné, kdo miluje víc.

Možná si jen nedokážou říct, co opravdu potřebují.

A možná už si to říkali tolikrát, že jsou oba unavení.

Protože nestačí jen vysvětlit, jaký jazyk lásky používáme.

Musíme být také ochotni něco slyšet.

K čemu je druhému naše vyznání, když při něm vůbec nevnímáme jeho skutečnou situaci?

A co když to není překlad, ale výmluva?

Teď přichází druhá strana mince.

Protože věta "já prostě projevuju lásku jinak" může být upřímným vysvětlením.

Ale také velmi pohodlnou omluvenkou.

"Já nejsem na slova."

Dobře. Ale znamená to, že nikdy nemůžeme druhému říct něco hezkého?

"Já nejsem na doteky."

To je potřeba respektovat. Jenže můžeme spolu mluvit o jiných způsobech blízkosti a intimitě?

"Já ti dávám lásku tím, že vydělávám."

Rozumím. Ale znamená to, že se nemusíme zajímat, jak se partner cítí?

"Já potřebuju hodně pozornosti."

Dobře. Ale opravňuje nás to vyžadovat, aby druhý neměl žádný vlastní prostor?

A co když jeden svou lásku pořád dokazuje, zatímco druhý jen hodnotí, jestli už to bylo dostatečné?

Pak už možná nejde o dva různé jazyky.

Možná jde o nerovnováhu, ve které jeden neustále skládá zkoušky a druhý mu vystavuje vysvědčení.

Kdy je rozdílnost něco, co se můžeme naučit respektovat, a kdy už se za ni schovává obyčejný nezájem?

Tady žádný univerzální překladač nepomůže.

Musíme se podívat na skutečné chování.

Láska není sklad s neomezenou výdejní dobou

A ještě jedno kuří oko.

Někdy se tolik soustředíme na to, co od partnera nedostáváme, že přehlédneme, co nám skutečně dává.

A jindy jsme zase tak vděční za každou drobnost, že už si netroufneme říct, co nám zásadně chybí.

Jedno není lepší než druhé.

Pokud pořád jen požadujeme, časem se druhý může cítit jako zaměstnanec oddělení našich citových potřeb.

A pokud pořád jen ustupujeme, můžeme se jednoho dne probudit ve vztahu, ve kterém už pro nás samotné nezůstalo místo.

Láska přece není soutěž o to, kdo se víc obětoval.

Ale není ani objednávková služba, kde si zaklikneme pět projevů náklonnosti a druhý je má doručit do osmnácti hodin.

Jsou to dva lidé.

Každý s vlastní historií, potřebami, možnostmi a hranicemi.

A oba by měli mít právo být slyšeni.

AHA? Možná nechceme víc lásky. Možná chceme být konečně pochopení.

Zkuste si vybavit poslední situaci, kdy jste měli pocit, že vám partner nedává dost lásky.

Co se vlastně stalo?

Nezeptal se, jak vám je?

Nedodržel slib?

Nevšiml si vašeho úsilí?

Odmítl blízkost?

Nebo udělal něco hezkého, jen úplně jiného, než jste potřebovali?

A teď druhá otázka.

Věděl vůbec, co jste potřebovali?

Řekli jste mu to?

Srozumitelně, konkrétně, bez narážek a očekávání, že po tolika letech už musí všechno vědět?

A pokud jste mu to říkali opakovaně, co s tím udělal?

Protože ani to bychom neměli zamést pod koberec.

Někdy je problém skutečně v překladu.

A někdy už druhý člověk dobře rozumí, jen nechce reagovat.

NO A? Co s tím?

Možná bychom mohli zkusit jednu nečekaně jednoduchou věc.

Přestat druhému vysvětlovat, jak moc ho milujeme, a začít se zajímat, kdy se milovaný skutečně cítí.

A současně mu říct, co potřebujeme my.

Ne obecné "ty mě vůbec nemiluješ".

Ale třeba:

"Když se mě večer zeptáš, jaký jsem měla den, a chvíli mě posloucháš, cítím, že jsem pro tebe důležitá."

Nebo:

"Když dodržíš, na čem jsme se domluvili, vnímám to jako respekt a zájem."

To už není hádanka.

To je informace.

A pokud nás zajímá, proč některé potřeby a reakce nosíme ze vztahu do vztahu, můžeme se na ně podívat také prostřednictvím osobní či vztahové GPS života na webu Barvy naší duše.

Ne jako na přístroj, který změří, kdo miluje víc.

Ale jako na mapu pro lepší porozumění sobě i druhým.

Protože největší problém někdy není, že mluvíme jinými jazyky.

Problém je, když se už nikdo neobtěžuje překládat.

PĚT OTÁZEK NA TENTO TÝDEN

  1. Podle čeho poznám, že mě má někdo rád? Potřebuju slova, čas, dotek, pomoc, pozornost, nebo něco úplně jiného?

  2. Jak dávám lásku najevo já? A všímám si, jestli ji druhý tímto způsobem opravdu přijímá?

  3. Který projev náklonnosti druhého možná přehlížím? A proč pro mě není dostatečně srozumitelný?

  4. Kde jsem své potřeby jasně vyslovila a kde jen očekávám, že je druhý uhodne?

  5. Jde mezi námi o skutečné nedorozumění, nebo už o opakované přehlížení potřeb, o kterých oba dobře víme?

Barvy naší duše | Téma týdne

Někdy nepotřebujeme milovat víc. Potřebujeme lépe rozumět tomu, co si vlastně říkáme.

Share