Bohyně, která zapomněla žít

Někde po cestě jsme se zamilovaly do představy, že žena má být bohyně.
Znělo to vznešeně. Čistě. Povznášejícím způsobem nedosažitelně. A o to více jsme se snažily...

Bohyně ví.
Bohyně cítí.
Bohyně plyne.
Bohyně má nadhled, klid, jemnost a v ideálním případě i hezký feed.

A tak jsme se do toho pustily.
Začaly jsme se ladit. Čistit. Otevírat. Zavírat. Léčit. Harmonizovat.
Zapisovat si pocity. Psát deníky vděčnosti. Hlídat energii. Uvědomovat si zranění.
A hlavně: neobtěžovat okolí tím, co je "nízké, běžné, obyčejné, lidské".

Vztek? Nevědomí.
Únava? Špatná práce s energií.
Chuť na ticho, samotu, maso, víno nebo obyčejné nicnedělání?
Ještě si to musíš zpracovat. To si nemůže přece *bohyně * dovolit.

Bohyně přece netříská dveřmi. Bohyně nebrečí. Bohyně nekřičí.
Bohyně má pochopení. Bohyně jede v módu *užitečný blbec*.
I když už mele z posledního.

A tak se z bohyně stal projekt.
Další role. Další laťka. Další způsob, jak si říct, že to pořád ještě není dost. A tak čeká na pochvalu, medaili, lajk...

Místo, aby nám bohyně dovolila žít, začala nás nenápadně učit se hlídat.

Hlídáme si tón hlasu. Hlídáme si reakce. Hlídáme styl. Hlídáme si status. Hlídáme si frkot kolem nás, aby jsme nevyjeli z nastavených kolejí okolí.
Hlídáme si, jestli jsme dost vědomé, dost otevřené, dost "nad věcí".
A čím víc se hlídáme, tím méně jsme doma. Samy u sebe, v sobě.

Protože život není ceremonie. Fanfáry, potlesk, záře reflektorů.
Život je špinavý, hlučný, někdy trapný a často nevyvážený. Občas na nasrání.

Život je tělo, co bolí.
Život je den, kdy nemáš kapacitu být laskavá. Když máš chuť na nicnedělání, zavřít dveře a jen být...
Život je chvíle, kdy nemáš odpověď, ale máš chuť říct "už dost". A nemáš na to *koule* bouchnout do stolu a poslat vše aspoň na chvíli do háje zeleného...

A přesně tady se bohyně často vypíná.

Protože s tímhle se špatně fotí.
Špatně se to sdílí.
A ještě hůř se to obhajuje v kruzích, kde se očekává růst, světlo a posun a růžové obláčky.

Jenže žena, která si dovolí být jen bohyní,
se postupně odřízne od obyčejného života.

Od těla.
Od instinktu.
Od pravdy, která není uhlazená.

A pak stojí v kuchyni, v koupelně, v práci nebo ve vztahu
a říká si:
"Já vím tolik věcí… tak proč se cítím tak prázdná?"

Možná proto, že bohyně neumí chodit do bláta. Bohyně se přece nadnášení na vlnkách a obláčcích.
A život občas jiné cesty nenabízí.

Možná jsme si spletly duchovní výšku s odstřižením od reality.
A místo návratu k sobě jsme se naučily být hezky vzdálené.

Bohyně, která zapomněla žít, není chyba.
Je to fáze. Zastávka. Křižovatka. Kruháč.
Role, kterou bylo potřeba si vyzkoušet. A poučit se z *krizového vývoje* a zapnout zase svoje *GPS*.

Ale dlouhodobě se v ní nedá dýchat.

Protože skutečná ženskost není nad životem.
Je uvnitř něj.

V nádechu i výdechu.
V radosti i únavě.
V lásce i v tom, když už prostě nemůžeš.

A možná ten skutečný návrat nezačíná vzýváním bohyně,
ale tichým přiznáním:

"Dneska nechci být vyšší verzí sebe. Dneska chci být jen živá.. Dneska chci jen být" 

*Kráva do polívky
Glosy o životě, těle a realitě bez návodu.
Pokud se tě text dotýká víc, než bys čekala, můžeš ho se mnou rozebrat osobně nebo online.