...a kudy dál?

A kudy dál.

Dneska je to takový ten den, kdy by jsme radši zůstali pod peřinou.
Navenek všechno jakž takž drží pohromadě. Vypadá to stabilně. Ale pod povrchem to klokotá. Někde uvnitř víme, že musíme upravit plány. 3/ podívat se z jiných úhlů pohledu, 11/sami na sebe pod povrch, 9/analýza, syntéza. Že to, co jsme chtěli, se nebude dít úplně podle nás. Že ta krásná rovinka má v sobě zatáčky, které nikdo neavizoval.

Není to o selhání. Je to o přizpůsobení.
O tom, že cesta se mění za pochodu.
A že to, co bylo ještě včera jistota, je dneska jen možnost.
Neurčitá. Mlhavá. Nepopsaná.

Neztratit směr. A přitom nejet rovně.

To je ten paradox.
Víme, kam chceme. Ale nevíme, jestli tam vede tahle silnice.
Možná budeme muset objet. Možná zabočit. Možná zůstat chvíli stát.

Ale hlavně nezačni couvat jen proto, že to není hned.
Naše kroky mají cenu i tehdy, když nevidíme celý plán.
A náš směr zůstává i ve chvíli, kdy si nejsme jistí.

Nečekejme, až to přestane bolet.

Něco se dneska připomene. Staré zranění. Staré "nebyli jsme dost".
Možná nám to někdo dneska připomene chováním. Možná jen pocit.
Ale místo zamaskování se zeptejme:

– Co nás to pořád bolí?
– A proč to ještě pořád držíme?

Není to o tom, že to přejde samo. Nepřejde.
Je čas použít to, co už máme – nástroje, vědomí, slova, činy.
Možná to bude bolet ještě víc, když to vytáhneme ven. Ale pak už to konečně půjde pryč.

Dnešek není o tom, jestli máme sílu. Máme.

Je to o tom, jestli si ji dovolíme použít.

A o tom, jestli si dovolíme říct:

– Ne.
– Stačí.
– Tudy ne.
– Chci to jinak.

A jestli si dovolíme přestat být těmi, co čekají, a začneme být těmi, co jdou –
i když zatím nevíme kam.

Dneska není o odpovědích.
Dneska je o rozhodnutí, že se neztratíme, i když ještě nevidíme cestu.