Magazín Barvy naší duše
Proč se pořád točíme ve stejných kruzích?
Proč si někdy nerozumíme ani s těmi nejbližšími?
A jak poznat, kudy dál, když stojíme na životní křižovatce?
Tady začínají naše příběhy.
O vztazích, rozhodnutích, opakujících se vzorcích, životních přešlapech i chvílích, kdy nám konečně něco docvakne.
S nadhledem, trochou ironie a občas i s Krávou do polívky. Bez růžových brýlí a univerzálních návodů na štěstí.
Nejde o to říkat vám, jak máte žít. Spíš nabídnout jiné úhly pohledu, otázky a souvislosti, ve kterých můžete poznat kus vlastního příběhu.
Další životní příběhy, otázky a každodenní AHA momenty najdete u Krávy do polívky na Facebooku.
A pokud chcete prozkoumat vlastní životní souvislosti hlouběji, podívejte se na GPS života.
Čtěte, přemýšlejte, nesouhlaste. A hlavně si z toho vezměte to, co dává smysl právě vám.
Protože někdy stačí jedna otázka, aby se člověk začal dívat jiným směrem.
Lidé mluví, domy hučí, myšlenky křičí jedna přes druhou. Ale když vejdeme do chalupy, je tam jen ticho. A možná proto se právě tady, mezi dřevěnými trámy, otevře otázka, kterou už dlouho odkládáme.
Už když se dotkneme madla žlutého šuplíku, pocítíme teplo. Je v něm něco jiného než v předchozích – ohnivá síla, ale zároveň jasnost, která nás nutí se zastavit. Jak komunikujeme?
Chalupa mlčí. Venku se vítr opírá do oken a v krbu praská dřevo. Otevíráme druhý šuplík – oranžový.Jeho barva je barvou života, vášně, spojení s druhými, ale i hluboké citlivosti. Oranžový šuplík v sobě nese otázku, kterou si každý položí alespoň jednou za život:
V rohu staré chalupy stojí dřevěná komoda, jejíž povrch je hladký od dotyků rukou, které ji léta otevíraly. Každý šuplík v sobě ukrývá něco jiného – vzpomínky, tajemství, odpovědi na otázky, které si klademe celý život. Dnes otevíráme červený šuplík. Jeho barva připomíná západ slunce za horami, ale také žár v nitru člověka, který nás pohání vpřed.
Každý příběh začíná někde v nevinnosti. V domnění, že svět je bezpečné místo, že lidé jsou takoví, jakými se zdají být, že láska je vždy láskou a nikoliv hrou o moc. A tak člověk kráčí životem, věří tomu, co vidí, a otevírá své srdce s nadějí, že jeho příběh bude naplněn hlubokými spojeními, důvěrou a pochopením.
Celý život jsi se snažil. Dokázat něco. Být dobrý. Být nejlepší. Dělat věci správně. A čekal jsi na ten moment, kdy přijde uznání.
Jednoho dne se vše zastaví. Možná ti to dojde ve chvíli, kdy sfoukneš narozeninovou svíčku a uvědomíš si, že už nejsi ten mladý člověk, co měl všechny možnosti světa. Možná při rozhovoru s kamarádem, který ti řekne "Pamatuješ, jak jsme chtěli…?" – a ty si uvědomíš, že jste to nikdy neudělali.
Není ti v tom dobře. Ale pořád v tom jsi.
Už dávno necítíš lásku, jen zvyk.
Už dávno si neříkáte "miluju tě", jen "nezapomeň koupit mlíko".
Už dávno nejste tým, jen dva lidi, co žijí vedle sebe.
Celý život jsi měl plán. Studuj, pracuj, vybuduj si práci, zabezpeč se, založ rodinu.
Pokud znáš někoho, kdo přirozeně pomáhá ostatním, jeho slova mají sílu změnit život a lidi ho obdivují pro jeho moudrost a laskavost, tak to bude třiatřicítka.










