Kdo vlastně jsem, když nikoho nezachraňuji?

(A co zůstane, když přestanu být potřebná)

Zachraňovat je droga.

Nevypadá tak.
Nevoní po zakázaném ovoci..
Nevzrušuje jako adrenalin. 

Ale drží. a je to WAUUU

Zachraňovat znamená být důležitá. ha, třeba dostanu medaili?
Být potřebná. ...že by diplom?
Být ta, bez který by se to rozsypalo. jooo, pochvala před nastoupenou jednotkou!

A to je ku*va opojný.

Protože když někoho zachraňuješ,
nemusíš řešit sebe.

Nemusíš řešit, co chceš ty.
Nemusíš řešit, jestli jsi spokojená ty.
Nemusíš řešit, jestli ten život, co žiješ, je opravdu tvůj.

Máš práci.
Máš úkol.
Máš roli.
Máš výmluvu.

Hodná holka zachraňuje, aby byla přijatá.
Kráva zachraňuje, protože unese. A jen zabučí...
Bohyně zachraňuje, aby byla nad věcí. ...a pak se rozplyne do malých voňavých obláčku...

A my jsme si z toho udělaly identitu.

Já jsem taková, že se o všechny postarám. *Mám software užitečný blbec.
Já to tak prostě mám. *neumím říct NE
Mně to nevadí. *sere mě to, ale nevím co s tím, abych náhodou někomu nešlápla na kuří oko
ha

Nevadí?
Nebo už jen nevíš, jaký je to nestarat se? Zavřít krám a změnit ceduli, *dnes zadarmo, zítra za peníze za  dnes za peníze, zítra zadarmo

Zachraňování má jednu skrytou výhodu:
udržuje vztahy pohromadě. Hezky pod pokličkou. Smrádek, ale teploučko.

Když ty držíš, ostatní nemusí.
Když ty žehlíš, ostatní nemusí žehlit sebe.
Když ty přebíráš odpovědnost,
nikdo jiný ji přebírat nemusí.

A tak se kruh uzavírá. A jedeeeee zas na kolotoči, který nikdo nevypíná, žádný TIME OUT.
A všichni jsou spokojení.
Všichni kromě tebe.

Ty jsi unavená.
Ty jsi vyhořelá.
Ty jsi na dně.

Ale aspoň jsi potřebná. Myslíš?

Tak ten řez, tu syrovou krávu, co bolí:

Možná se nebojíme, že bez zachraňování přijdeme o druhé.
Možná se bojíme, že bez zachraňování přijdeme o sebe. A tam to je náraz i AHA moment. Strach? Panika? 

Protože když nikoho nezachraňuješ,
najednou nemáš omluvu.

Nemáš proč zůstávat v práci, která tě vysává.
Nemáš proč zůstávat ve vztahu, kde táhneš víc než druhý.
Nemáš proč být pořád dostupná.
Nemáš proč mlčet, když se tě něco dotýká.
Nemáš proč tlačit, když už nemůžeš.

Zůstane ticho.

A v tom tichu vyvstane otázka:

Kdo jsem vlastně JÁ, když nejsem potřebná?

Ne když jsem milovaná.
Ne když jsem obdivovaná.
Ale když mě nikdo zrovna nepotřebuje.

To je prázdné místo.

A prázdné místo je děsivé.
Protože co když tam nic není? fakt nic. Vůbec nic?
Co když pod tím nánosem *já to dám a *já to zařídím a *já to ustojím...
Co když pod tím nic není?

Tak to radši zas naplníme cizíma problémama.

Řešíme děti.
Řešíme partnery.
Řešíme rodiče.
Řešíme kolegy.
Řešíme kamarádky.
Řešíme svět.
Řešíme Ukrajinu.
Řešíme Rusko. 
Řešíme Ameriku. 
Řešíme Čínu. 
Řešíme sběr buráků v Africe. 
Řešíme klima i klimakterium..
Řešíme všechno a všechny a vlastně nic.

Jen abychom nemusely řešit sebe.

Zachraňování je elegantní způsob, jak se vyhnout vlastnímu směru.

Protože když zachraňuješ,
máš pocit, že jsi dobrá.

Ale být dobrá není totéž co být pravdivá.

Můžeš být dobrá celý život a umřít s pocitem, že jsi nikdy nežila.
Protože žít znamená občas - někdy - často nebýt k dispozici.
Občas říct*Toto už není moje starost.
Občas říct*Teď jsem tady jen pro sebe.

A to bolí.
Ne toho druhého.
Ale tebe.
Protože tomu nejsi zvyklá.

A teď to nejnepohodlnější:

Možná jsi nikdy nechtěla být zachránkyně.
Možná ses jen bála, že bez toho nebudeš mít hodnotu.

Že když přestaneš být užitečná,
nebudeš dost.

Že lidi odejdou.
Že tě přestanou mít rádi.
Že zjistí, že pod tou pláštěnkou superženy je jen obyčejná holka, která taky občas neví, co se sebou.

Jenže hodnota, která stojí na výkonu pro druhé, je vratká.

Stačí, aby tě přestali potřebovat.
Stačí, aby se osamostatnili.
Stačí, aby si našli někoho jiného, kdo to  nebo je ponese.

A zůstaneš bez role.

A to bolí víc než únava.

Protože únava je známá.
Prázdno ne. 

Kdo jsem, když nikoho nezachraňuji?

Možná žena, která má najednou víc času, než ví, co se sebou.
Možná žena, která musí začít řešit, co opravdu chce.
Možná žena, která zjistí, že ji nikdo nikdy nenutil nést tolik.
Možná žena, která zjistí, že ten pocit viny za to, že nedržíš, není důkaz, že děláš něco špatně.
Je to jen důkaz, že jsi dlouho dělala něco, co ti nepatřilo.

Možná jen přestaneš být hrdinkou v cizích příbězích
a začneš psát svůj.

Bez potlesku.
Bez medaile.
Bez role *ta silná, *ta co to dá, *ta co to ustojí

Jen ty.
Se svou prázdnotou.
Se svým tichem.
Se svou nejistotou.

A možná, jen možná, v tom tichu něco najdeš.

Ne roli.
Ne úkol.
Ne misi.

Ale sebe.

Ne tu, co zachraňuje.
Ale tu, co žije.
Protože zachraňování je nejspolečenštější forma sebepohřbívání. Takhle to vidím já...

Kráva do polívky

Glosy o životě, těle a realitě bez návodu.

Jestli máš pocit, že bez zachraňování ztratíš smysl, možná je čas zjistit, jestli jsi si ho náhodou nevyměnila za roli.